Nový školní rok, Kafkův Zámek a zmatená lesní včela

Letošní začátek školního roku se významně zapsal i do naší rodinné kroniky. Nejstarší potomek poprvé zasedl do školních škamen a já se té ceremonie také zúčastnil jako člen doprovodného teamu. Oni vlastně zasedli naši potomci dva, mladší ovšem jen jako host. Naše 2,5 letá společenská hvězda, všemi neznalými považovaná za roztomilou, zapůsobila i na učitelku a byla posazena na nezaplněné místo vedle plačící osamocené dívenky. Občas na sebe pak strhávala pozornost nevtíravými gagy - vyhrnula se například při zaslechnutí svého jména, při rozdávání školních pomůcek, dřív než bylo vysloveno i příjmení stejnojmenné školačky. Naše děti asi podědily rodičovskou lásku k divadlu, ovšem náš zájem o divadelní teorii a pasivní účast se nějak přetvořily do aktivní praxe.

I přes slavnostní okamžik jsem se po půl hodině začínal ve školní třídě nudit a přepadala mě ospalost. Částečně to mohlo být i další téměř probdělou nocí a občasná bolest v rameni při špatném pohybu mou pozornost také nezbystřila. Přikládal jsem to však hlavně mé přesycenosti školním prostředí. Strávil jsem kontaktem s institualizovaným vzděláváním 26 let svého života, abych dosáhl nějakého, alespoň zaznamenánihodného vzdělání a už jsem asi opravdu na toto prostředí nějak alergický.

Roli rodičovskou jsem byl vzápětí nucen změnit za roli pacientskou a vrhl se do obcházení ordinací. Kdž jsem dostal poslední informace, stala se ze mě zmatená lesní včela, přesněji spíš postava nějakého románu jednoho z mých v mládí oblíbených existencionalistů. Realita se neustále mění. Týden starý krevní test boreliózu nepotvrdil, buď je stále ještě brzo nebo jsem anomálie nebo mám úplně jiný náhodný souběh problémů kožních a silného zánětu kloubů nebo jsem si to všechno jen vsugeroval. Další kousek do prapodivné mozaiky vloží ortopéd po důkladném vyšetření, injekce, kterou jsem na ortopedii zatím dostal, mi od bolesti celkem ulevila.