Hledání nových cest a vzpomínky na Stromovku

Čím míň běhám, tím mám menší chuť o běhání číst, psát nebo mluvit. Když se počasí ochladilo, začalo mě víc bolet rameno a přidala se i bolest v zápěstí a kotníku. Znovu jsem se objednal k ortopédovi a už týden neběhám. Ze svých plánů jsem škrtl Horolezecký krosmaraton v České Lípě. Možná budu muset zrušit i Porubský dvojmaraton, ale o chodeckou Pražskou 100 bych přišel nerad.

S absencí běhu začínám přibírat a rozhodl jsem se víc cvičit doma. Jsem zapřísáhlý odmítač posiloven. Ne že bych je vůbec nepoznal. Jeden semestr na vysoké se mi nechtělo v zimě chodit na kanoistiku na zamrzající Vltavu a chodil jsem do posilovny. Mýslím, že se mi dokonce i trochu věnoval instruktor, ale nebavilo mě to. Podruhé jsem o pár let později využíval volné cvičení. Měli jsme vyhrazenu 1+1 hodinu v posilovně a v sauně. Pojímal jsem to společensky a hodinu v posilovně víceméně prohovořil. Mé zkušenosti mě od posiloven odradily úplně: prostředí, zapálení posilovači, způsob pohybu, prolínající se pachy potů, ... Budu raději cvičit doma a bez přístrojů. Mám sice nějaké jednoduché pomůcky (činky a posilovací kroužky), ale nechám je na později, až záněty odezní. Začínám lovit v paměti, archívech či internetu cviky, které by nenamáhly ramena. Hlavně na posílení břicha. Jen se donutit a začít :)

foto Marek
Poslední delší běh před tím, než jsem přestal běhat, byl Pražský maraton ve Stromovce. Pro mě to dopadlo tristně. Nejde ani tak o výkon. Věděl jsem, že když nemůžu pořádně běhat, nebude to nic moc. Zkusil jsem se nakopnout týden předem superkompenzační dietou, ale nebylo to nic platné. Začal jsem pěkně pomalu a zvolna, držel jsem se se skupinkou, která běžela na celkový čas 3:15 - 3:18, půlku jsme měli za necelých 1:39. Pak jsem se déle zdržel u občerstvení. Bylo poměrně chladno, mírně foukal vítr a začínal jsem cítit rameno. Pokračoval jsem obdobným tempem s tím, že skupinu možná časem doběhnu.

Na 25. km to přišlo, užší cestu mírně blokovali chodci a v jednom místě 3 děti vedle sebe chaoticky se přibližující. Rekognoskoval jsem situaci: 2 děti vlevo u kraje cesty, mezera, dítě vpravo téměř mimo cestu. Rozhodl jsem se neběžet mimo cestu a proběhnout mezerou. V momentě, kdy jsem se snažil do ní vetknout, dítě vpravo mi nepředpokládaně zahradilo cestu. Srážka. Pád. Dítě jsem smetl jednou nohou a spadl na něj, obě ruce a levé koleno. Rameno zabolelo jak čert a dál jsem mohl jen kulhat. Mírně odřené dlaně, naštěstí krev žádná. Pořádně jsem se už nerozběhl, skupinka mi zmizela a já dopajdal do cíle hluboko pod očekávání. Výsledný čas 3:28:07 je sice můj podzimní nejrychlejší, ale v ideálních podmínkách stačil maximálně na konec první půle startovního pole. Musím se dát do kupy a na jaře přidat.

Letos na podzim jsem poprvé spadl při maratonu ve Slatiňanech, podruhé ve Stromovce, ale sbírku maratonských pádů zakládat nehodlám :) Ze Stromovky ještě jedna kuriozita. Po doběhu na mě čekala rodina. Během mého převlékání, děti zlobily ve vestibulu u vchodu před šatnami. Když jsem se konečně připojil, kolem procházel známý sberač maratónov Šaňo Simon, zastavil se u našeho překvapeného syna, potřásl mu pravicí a věnoval mu své startovní číslo 84. Zajímavé je, že Šaňo ve Stromovce vyhrál kategorii M60 a zároveň běžel 60. maraton v roce svých šedesátin.

Jen na okraj. V den otevření jsem navštívil novou prodejnu Triexpert na Žižkově. Nijak mě nenadchla. Běžecké boty a vybavení budu asi dál kupovat na závodech u Pavla Baběráda nebo si nechám vnutit "falešnou" slevu třeba v Hervisu :)

Běhání na půl plynu

Pořád mě při běhání něco brzdí. Nemohu běhat rychle, ani objemy, jak bych chtěl. Nejvíc mi asi vadí stálá mírná bolest v rameni, která se délkou i rychlostí zvětšuje. Když jsem byl na dalším obstřiku, zas se mi dělaly bolestí mžitky před očima. Ortopéd mi taky vysvětlil, že bolest je spojena víc s námahou (i když jen malou), než s chladem.

Moc se mi teď běhat nechce. Mám i víc práce a některé dny vynechávám běh úplně. Chybí mi motivace a radost z pohybu. Mám pořád pár kilo navíc. Běhám, protože mohu a vím, že kdybych nemohl vůbec, bylo bych na tom hůř. Jsem také přesvědčen, že není umění běhat, když se daří, běžec se zlepšuje a padají osobní rekordy.

Moc mě nebere, ani světové dění kolem běhání. Do letošní pochmurně podzimní nálady zapadl i fakt, že pár hodin po světovém maratonském rekordu v Berlíně, zemřela na rakovinu sestřenice mé ženy, která byla naše vrstevnice a měla syna ve věku našich dětí ...

foto Jarda
O posledním víkendu jsem se zajel mrknout do Benešova u Semil, bylo ideální běžecké počasí a já sledoval, jako pohyblivý pozorovatel, jak při Benešovském maratónu Pojizeřím padal jeden osobní rekord za druhým. Měl jsem z toho radost a ještě jednou všem gratuluju. Mně osobně nevyšel ani plán tréninkově odběhnout maratonskou trať za 3:15. Při běhu jsem byl unavený, i když jsem začal velmi pomalu. Po 10-ti km jsem věděl, že v druhé půlce nezrychlím. Do cíle jsem se pomalu doploužil v čase 3:29:42. Po doběhu jsem ani unavený nebyl a další dny jsem nijak výrazně regenerovat nepotřeboval.

Naberu trochu sil a o mírně rychlejší čas se pokusím ve Stromovce. Žádná sláva to ale nebude. Plány se odkládají na příští rok :)

Výlet do Slatiňan

V sobotu jsem se pohyboval v Monacu a jeho okolí. Nechci jednoduše vtipkovat na úkor stejnojmenného knížectví. Monaco je výletní restaurace u Slatiňan, města koní. Je tu nejen velký chov, ale v zámku i hippologické muzeum. Kdysi jsem přes Slatiňany procházel, prolézal jsem tehdy malý Kočićí hrádek, mihnul se pŕes náměstí a pokračoval kolem říčky Chrudimky do Chrudimi. Tentokrát jsem si udělal čas i na prohlídku zámeckého parku s výběhem koní Převalského, opuštěným dětským hospodáŕstvím nebo sochou Slezského norika jménem Albín Theseus, která byla předlohou koně Jana Žižky na Vítkově. Hlavní část mého krátkého pobytu jsem ale proběhal.



Po 14-ti dnech běhání od nuly jsem si do tréninku zařadil delśí výběh 30+ respektive 40+. Okolí Monaca byla nejlepší volba. Běžel jsem velmi rovnoměrný positive split od 4:30/km v úvodních 2km k 6:06/km v předposledním úseku (měřeno po 5km). Pak jsem se na 3km v kopci propadl k 6:28/km, ale průměr na posledních 5km jsem měl rychlejší. Celkově bylo tempo celkem ucházející (na dané možnosti): 5:29/km

I když to tak nevypadá, můžu říct, že mi to lítalo a byl to běh na krev. Přesněji letělo mi to po 15-ti km směrem k zemi a krve nebylo moc. Měl jsem černé brýle a mezi větvemi stromů mě oslnilo slunce. Lehce jsem škrtl podrážkou o malou muldu na jinak pŕehledné, široké a hlavně tvrdé cestě. Pokoušel jsem udržet stabilitu a podařilo se mi udélat ještě 5 kroků. Přitom jsem se pomalu, ale nezadržitelně blížil k zemi. Měl bych klidně čas i na lehké ometení místa přistání. Dopad byl tvrdý. Odřel jsem se minimálně, reflexivně jsem většinu váhy chytil v rukách, ale léčené rameno dalo o sobě vědět. Doktor musel kus jehly v měm kloubu nechat :(. Musím mít prostě vždycky něco extra.

Můj delší výběh, včetně všech vylomenin, se odehrál v rámci 1. ročníku Monackého maratonu. 3:51:33 je můj nejhorší letošní čas v samostatném maratonu. K řadě svých nepřesvědčivých výmluv (byl to jen trénink, nemám naběháno, běhám jen 14 dní skoro od 0, nejsem ještě úplně v pořádku, spadnul jsem, ...) mohu připojit konstatování, že trať patřila k těm náročnějším, jeden 10 km okruh měl mít kolem 200 m převýšení. Cesta neustále měnila směr, sklon i povrch a na trati se nám motali vášnivý houbaři. Souhrnně můj výkon stačil na 12. místo z 35 doběhnuvších + 4. a zároveň poslední v kategorii. Počasí bylo ze začátku příjemné, později moc horké. Celkově převažuje pocit z příjemného běhu v působivě se zbarvujícím podzimním lese.

Jsem zanícený běžec

Konečně se pomalu začínám rozběhávat. Moc rychle mi to nejde, ale už pravidelně zařazuji kopce a mám při běhu dobrý pocit. Bohužel mě pořád něco brání v tréninku, práce v čase a doktoři v nasazení. V průměru běhám kolem 12-13km/den a průměrné tempo i s kopci kolem 5:45/km. Přes 20 km jsem běžel jen jednou a druhá desítka se mi běžela lépe než první. V sobotu mám v plánu trochu delší výběh ve Slatiňanech, přesněji: jsem přihlášen na první ročník Monackého maratonu :) Zkusím běžet trochu rychleji. Náročnější terén, než mé tréninkové trasy, by to být neměl.

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele běhu, jsou pohybové aktivity mému srdci bližší, ale když už něco dělám, snažím se to dělat pořádně. Jsem teď prostě zanícený běžec, bohužel nejen nasazením.



Kontrolní návštěva ortopéda odhalila, že zánět v rameni je nedoléčený. Jen jsem se v ordinaci zmínil o doznívajícím nepříjemném pocitu v okolí kloubu, doktor mi nasadil zápasnický chvat a já zaslzel bolestí. Pak se zeptal jestli nemám něco proti obstřiku a já jeho otázku pochopil, až když se jehla dostala mezi kosti, zřejmě do centra zánětu. Na mou otázku, zda je v pořádku, že mě to tak silně bolí, jsem byl ujištěn, že bude ještě víc. Poté mi doktor zakázal na 2 dny volejbal (který jsem nehrál 10 let). Než jsem se stačil něco zeptat, dodal že nesmím hrát ani squash (který jsem nehrál nikdy). Přestože se mi motala hlava, pokusil jsem se smlouvat prohlášením, že jen běhám. Tónem jsem dával najevo, že běh je jen o trochu náročnější sport, než vycházková chůze, hraní kuliček nebo šachy. Doktor se zamyslel, pantomimicky předvel práci rukou při běhu, znovu se zamyslel a řekl, ať to tedy zkusím, že uvidím.

Běh po obstřiku jsem už dvakrát vyzkoušel, loket jedné ruky mám téměř přitisknutý k tělu a koordinace nic moc. Musel jsem běžet pomaleji, špatně se mi přeskakovaly louže a vybíhaly kopce. Bylo to ale lepší, než nic. Snad se to časem srovná. Běhám navlečen jak v zimě. Rameno si hýčkám, ale abych zase přestal běhat, mě zatím nedonutí :)

Návrat

Tak jsem zpět, doktoři tvrdí, že už mi nic není a já se rozhodl jim věřit. Přestože mi byla diagnostikována borelióza, krevní testy ji nepotvrdily. 10 dní jsem do sebe ládoval antibiotika. Pokud ve mně bloudily nějaké jiné bakterie, doufám že pomřely. Zároveň jsem si doléčil zánět ramenního kloubu, který mi dal docela zabrat. Pořád o něm vím, ale dá se s tím už i běhat.

Na podzim mělo pro mě nastat nejlepší běžecké období. Jungfrau marathon mě měl nakopnout do dalšího silového tréninku kopců, po kterém jsem chtěl mírně zrychlit na Benešovském maratonu. O hrubém rozvržení své podzimní běžecké zátěže jsem přemýšlel i na horách v hluchých dnech za větru, mlhy a sněžení, když jsem byl přes den nuceně zavrtán ve spacáku.

Teď je všechno pryč, vleklé problémy mě srazily dolů. K optimální váze, kterou jsem měl po horách, jsem nabral 5 kg. Je ze mě mátoha. Pokusil jsem se již 2x vyběhnout, ale mám pocit, že mě v lese předjížejí i maminky s kočárky. Potím se a pro jistotu mám teplejší vrstvu, aby rameno neprochladlo. Jsem zpátky na nule. Pokud to půjde, pojmu pár podzimních českých maratonů jako výběh 30+ a o nějakou rychlost se pokusím asi až příští rok.

Když jsem neběhal, nevadilo mi to, ale pohyb mi chyběl. Mám teď dobrý pocit, že se můžu aspoň ploužit. Počasí je pro mě ideální. Ráno také nemusím chodit po doktorech a můžu dělat dětský doprovod do školy. Indispozice měla i své výhody. Pokud jsem nebyl zkroucen bolestí, tak jsem skoro každý den večer dětem četl. Místo maratonu jsme byl s celou rodinou v muzeu kočárů. Jinak jsem se konečně dostal k Bratrům Karamazovým od Dostojevského a pustil se i do Pikniku u cesty od bratrů Strugackých (ano, je to volná předloha pro Tarkovského Stalkera). Sedmého Harryho Pottera dál nechávám odloženého na disku, snad časem.

Protrápených 24 hodin v Kladně

Letos jsem svou první běžeckou 24h v Kladně radši zkoušet neměl. Kdybych byl ve formě a jenom chodil, tak toho nachodím víc.
Příprava:
Začala celkem dobře, ale 14 dní před závodem jsem neběhal a nohy odvykly na tvrdé dopady. Ne že bych nemohl běhat, ale nějak jsem neměl náladu. Tu mi zkazil otravný hmyz, který mě bodl a přidal pěknou kruhovou zarudlou skvrnu asi tak 5cm velkou. Naštěstí se protilátky boreliózy v krvi neprokázaly (zatím:)) a po týdnu skvrna zmizela. Když se k špatné náladě a mé lenosti přidalo venkovní vedro a únava z prášků proti alergii, neběhal jsem. Před závod jsem ještě vložil rodinnou turistickou dovolenou na Vysočině. Většinu výletů jsem absolvoval se zátěží na zádech. Celkem jsem si to užil, ale odpočinek to nebyl.
Závod:
Před odjezdem do Kladna jsem se nevyspal špatně ani dobře, tak nějak napůl. Po startu první 3 hodiny uběhly v klidu, odkroužil jsem je s budoucími vítězi Danem a Petrem. Pak jsem zpomalil, bylo na mě vedro. Pil jsem každé 2 km, po maratonu jsem byl už unavený. Po 60km se mi udělalo mdlo a musel jsem si jít lehnout nejdřív na ošetřovnu a po prochozených 2 km i na 2h do spacáku. Začal jsem zase běhat po setmění a 100km jsem měl zhruba po 13-ti hodinách. Zpomaloval jsem a za svítání po 120km jsem dostal zimnici a musel si jít zase na 2h lehnout. Poslední 4h jsem už jenom chodil, běžet nešlo. Špatně od žaludku mi nebylo, ale byl jsem unavený, bolelo mě v okolí pohrudnice (nevím jestli svaly nebo špatné prokrvení) a nad levým kotníkem (ten mě zradil i v Roháčích :(). Zaběhl jsem si zase až posledních 800m.
Závěr:
Za svůj výkon se sice nestydím, ale chlubit se s ním nikde nebudu. Skončil jsem v první půli startovního pole na 24h (10. z 20.), ale první 4 ženy by mě nechaly daleko za sebou. Jsem rád, že jsem byl u toho, když padl český ženský rekord na 24h. Nasbíral jsem další zkušenosti na příští ultrazávody. Než poběžím další 24h, musím se zlepšit na běžecké 6h a pořádně zaběhnout 12h. Někdy se určitě vrátím, překonat podprůměrných 146,8 km by příště neměl být velký problém :)

Přímořské pobíhání

Zatímco jiní podávali heroické ironmanské, maratonské a ultramaratonské výkony, já jsem trpěl vedrem v jednom turistickém ghetu nejchudší země Evropské unie. Naštěstí se občas objevily mraky a krátce sprchlo, ale velmi sporadicky.

Při troše snahy se dalo uniknout na zajímavější místa a i děti naše výlety uvítaly s vidinou dalšího neobvyklého suvenýru, či zapadlého mořského zákoutí s nepřebraným nalezištěm mušlí a jiných potvor. Nejraději jsem měl několikakilometrovou rozpadající se silničku podél moře. Člověk na ní potkal jen pár zbloudilců. Na konci se dalo pokračovat vzhůru do vnitrozemí nebo po kamenech a zarostlé pláži na skalní útesy, kde se tříštily vlny.

Donutil jsem se běhat, ale ráno se mi to povedlo jenom jednou. Běhal jsem spíš k večeru, nejčastěji před setměním. Často jsem testoval cesty, které jsme další dny použili pro naše výlety. Tak jsme se třeba vyhli otravným taxikářům a pěšky došli po zapomenuté cyklostezce do letního sídla rumunské královny Marie.

Neběhal jsem jen podél moře, ale vybíhal pravidelně i kopce. Z jednoho návrší byl pěkný výhled na naši slunečníkovou plantáž.



Běžců bylo v okolí poměrně dost, ale většina běhala ráno nebo dřív odpoledne. Večer jsem nepotkával nikoho. Plavat se mi moc nedařilo, v potápěčských brýlích jsem nemohl moc dýchat a plavecké jsem nechal doma. Tak, pokud jsem nebyl ověšen dětmi, jsem ve vodě trávil čas rozvalen na nafukovacích nesmyslnostech. Na pláži jsem se pečlivě skrýval pod slunečníkem, který byl jedna z našich prvních investic.

Běhal jsem pomalu a velmi ztěžka. Vedro přes den mě zmáhalo. Naběhal jsem přes 91km a vždy jsem běhal po tvrdém. Chyběly mi měkčí lesní cesty, kterými doma běhy prokládám.

Jsem v běžeckém útlumu, běhat jsem nepřestal, ale nemám teď žádnou koncepci ani plán. Budu teď spíš chodit a lézt. Běhat budu jen, pokud budu doma. Hlavní letní motivace tu však je - začátek srpna, Kladno: běh 24h. Nemám představu kolik bych mohl uběhnout, rád bych 200km.

Jak si užít maraton ve vedru

Považuji trať crossmarathonu v Jirkově za jednu z nejhezčích u nás v republice. Trochu mohou kazit dojem počáteční výhledy směrem na hnědouhelné doly a elektrárny, ale naštěstí se brzy ztratí a běžec, až popadne trochu dechu po výběhu, se může jen kochat táhlými zelenými hřebeny a hřebínky Krušných hor.

Nenechal jsem si tenhle maraton ujít ani letos, přestože se nabízelo několik důvodů, proč neběžet. Trať je poměrně náročná - 765 m převýšení, týden po 12h objektivně nelze zregenerovat a na tuto sobotu byla velmi teplá předpověď počasí. Na druhou stranu, souhrn jednotlivých důvodů proti může být významný důvod pro :)

Profil trati si sám říká o "negative split", většina stoupání je v první části a v závěru se klesá. Běžel jsem jen podle pocitů a začal opravdu pomalu. Předpověď nelhala a teplota se vyšplhala ke 30°C. Pití jsem si nesl s sebou a pil jsem i na všech občerstvovacích a osvěźovacích zastaveních. První půlka největšího stoupání je naštěstí ve stínu stromů, tam se mi podařilo rozhýbat ztuhlé nohy a pak jsem jen předbíhal. Dařilo se mi pozvolna zrychlovat i na otevřených cestách před závěrem stoupání, kde se vzduch nehýbal. Pak v nejvyšších partiích větřík už trochu chladil a v závěrečném seběhu se objevilo i pár mraků. Kdybych ke konci necítil svaly ve stehnech, tak bych mohl zrychlit víc.

Maraton jsem si užil a jsem spokojený. Čas je sice horší než na protrápeném PIMu, ale oproti loňsku jsem se v Jirkově zlepśil o 7 minut - 3:40 letos stačilo na 11. místo a 7. v kategorii. Pro přehled jsem si občas zmáčkl stopky, přibližná tempa jsem měl - 1.-14.km: 5:48/km; 14.-20.km: 5:37/km; 20.-29.km: 5:08/km; 29.-42.km: 4:29/km.

Teď si dávám s běháním pauzu. Letím se zregenerovat k moři. Další maraton běźim v září. Běžecký závodní půst asi přeruším jen jednou v srpnu - láká mě 24h běh v Kladně.

Ambivalentní půlden

Sobotní půlden ve Stromovce ve mě zanechal rozporuplné pocity, ale s postupem času převládají ty pozitivní, které si chci uložit i do svých vzpomínek.

foto ultrabeh.sk

12 hodin od 7:00 ráno jsem většinou běžel. Bohužel občas nad mým tělem převzala vládu neznámá síla a zastavila mě. Zastavování nebylo spojeno s únavou nebo vyčerpáním, nechytaly mě křeče do svalů, neztrácel jsem motivaci - přepadla mě obyčejná nevolnost, přesněji neobyčejně velká.

Prvních 20 km jsem v plánovaném tempu 5:30/km strávil v příjemném rozhovoru s Bohušem z Olomouce, má za sebou přes 80. maratonů a řadu ultrazávodů, včetně 48h v Brně. Na jedné občerstvovací zastávce jsme se rozdělili, já mírně zrychlil a stihl maraton do 3:45 (cca 3:44:42). Pak jsem pro jistotu zvolnil a 50km měl kolem 4:31 a necelých 65km za 6h. Pořád jsem se cítil dobře, teplota se mírně zvyšovala, bylo pod mrakem a jen jsem cítil, že i když běžím pomalu, začínám se přehřívat.

Někdy v té době jsem se musel dopustit fatální stravovací chyby, pil jsem pravidelně a málo: vodu a černý čaj, občas hlt koly, rozpuštěný hořčík a jednou jsem se napil džusu. Kolem poledne jsem začal i jíst, banány, hroznový cukr a meloun (ten jsem většinou jen vysál a vyplivl). Začalo mi být špatně, ale pořád jsem běžel. Zkusil jsem těstoviny a pivo, snědl jsem jedno sousto a vypil hlt a dál neriskoval. Abych získal zpět pohodu běhu, zkusil jsem všechno. Máčel jsem se houbou, převlékl jsem se celý do suchého, vzal si lehčí boty, kšilt proti slunci a černé brýle. Bylo mi hůř a hůř, všichni mě předbíhali a bylo mi to jedno - sice jsem pořád běžel, ale rychlí chodci mě předcházeli. Dorazil jsem na občerstvovací stanici, jako stébla trávy jsem se chytil žaludečního čaje, donutil jsem se ho vypít a to byl pomyslný poslední hřebíček do mé rakve - nestačil jsem ani doběhnout na WC. Vyprázdnění žaludku mi nepomohlo, motal jsem se ze strany na stranu, nemohl jsem běžet, nemohl jsem jít. Odploužil jsem jedno kolo a musel jsem si lehnout na lavičku, pozoroval jsem mraky a bylo mi všechno jedno. Nevěděl jsem kolik jsem uběhl hodin. Měl jsem pocit, že jsem se beznadějně propadl na poslední místo. Věděl jsem, že plánovaných 120km je už dávno v prachu a jen jsem si představoval, že pokud se někdy zvednu, budu se snažit dopajdat aspoň těch 100km. Trochu jsem se otřepal, ale běh pořád za nic nestál. Pokud jsem měl sílu, pokusil jsem se povzbudit spoluběžce a s někým jsem i prohodil nějaké slovo. Náhodou jsem odkroužil jedno kolo i s Markem z Herbalifu, v půlce měl možná větší problémy než já, chytly ho křeče a musel se nechat masírovat. Na občerstvovačce mi věnoval nějaký zklidňující koncentrát do vody (tuším, že z aloe vera), vypil jsem ho a asi mi pomohl - tímto ještě jednou děkuji za nezištnou pomoc. Dobře mi nebylo, ale ohnutý a zkroucený jako paragraf jsem se mohl trochu rozběhnout.

Někdy v té době jsem zdolal 100km/10:35:43. Začal jsem zase vnímat okolí, spoluběžce, 6-ti hodinovkáře, fandy. Miloš Škorpil mě nutil se narovnat, nepokoušel jsem se mu vysvětlit, že v jiné poloze se nedokážu pohybovat. Objevila se a začla povzbuzovat rodina. Ochladilo se. Zkusil jsem se narovnat a šlo to. Zkusil jsem zrychlit a teké to šlo. Bylo mi pořád špatně, ale už mě to nebrzdilo. Začal jsem závodit sám se sebou a uvěřil, že uběhnu i těch 110km. Poslední metry jsem měl dost sil zavěsit se za jednoho finišujícího běžce 6h, který si myslel, že ho chci připravit o lepší místo :)

Výsledek souboje duševní vůle vs. fyzická slabost: nerozhodně, i když vůle podala lepší sportovní výkon :)). Jinak nejlepší stovkaři milosrdně po 100km odstoupili a nechali nám 12-ti hodinovkářům lepší umístění :D. Můj výkon něco přes 115km zaostal za mým plánem 5 km, ale nemůžu být nespokojen. Vítězi jsou všichni kdo doběhli, všem gratuluji a bylo mi ctí s vámi běžet!

Půlmaratonské potěšení

Do pátku jsem za 6 dnů odběhal skoro 172 kilometrů. Částečně díky teplému počesí, ale také cíleně v přípravě na 12h, jsem běhal v průměrném tempu 5:38/km a bez větśích kopců. Od té doby odpočívám jen s pár krátkými udržovacími běhy (pořád pomalu do 5:00/km).

Původně jsem neměl Celní půlmaraton běžet, ale po posunutí 12h běhu o týden jsem ho do svých plánů zařadil. Pŕedtím než přišly vedra jsem chtěl běžet 1:29, ale poslední týden jsem byl jako zbitý a také bez trěninku v kopcích, tak jsem na ćas rezignoval. Chtěl jsem se jen za pomalé běhy odměnit něčím rychlejším.

Celní půlmaraton mi vyhovuje z nékolika důvodů: běźi se ve všední den večer, start a cíl je pár set metrů od domova a už podruhé vyšlo dobré běžecké počasí. Letos před startem jsem se v pohodě rozcvičil a rozběhal. Celou trasu jsem sice odmačkával mezičasy, ale na hodinky jsem se nedíval. Rozběhl jsem se rychleji, tempo jsem pak po prvním kole srovnal. Odkroužil jsem skoro celo trať s Toskem. Měl jsem připravené pití, ale bylo chladno a napil jsem se až po 5. okruhu. Možná jsem se měl napít dřív a nemusel jsem v 6. okruhu zpomalit. Přestalo mi to běžet a zavěsil jsem se za Toska. Pak jsem se otřepal a poslední okruh zase zrychlil. Čas není sice nijak oslňující, ale já jsem nadmíru spokojen. OR v 1/2M jsem si posunul na pěkných 1:30:00.

Vedro, Prčice a davové nadšení

Na začátek pozitivně - pozor budu se chlubit.
Chlubení rodičovské: Můj syn ve věku 6-ti let úspěšně pěšky zdolal 26 km (loni zvládl 23) v docela velkém teple. Motivace byla velká - zmrzliny po cestě, vidina cílové botičky a šel to i za nemocnou sestřičku :)
Chlubení běžecké: Od doby, kdy jsem si začal počítat naběhané kilometry (necelý rok a půl), jsem se konečně přehoupl přes 5000 km.

A teď reálně - neběhá mi to, tedy nechce se mi běhat. Pořád se sám před sebou na něco vymlouvám, že potřebuju odpočívat po maratonu, že je moc vedro... Ráno odkládám běh na večer a večer na další den. Chůze mi nevadí, vyrazil bych někam do temných lesů a jen pozoroval přírodu ze stinných cest.


Jak jsme naznačil, šel jsem v sobotu pochod Praha-Prčice, jednu z kratších tratí. Letos mi přišlo, že bylo méně opilců, nehlídaných psů a otravných kuřáků. Pořád mi ale vadí davovost, někomu šlapete na paty nebo někdo vám. Má to však i výhodu, neustálé změny, ruch a děj zaujímají děti a těm se pak lépe jde.


Davová psychoza, emoce a nadšení mi čím dál víc přijdou cizí. Jejich vyvolávání je snadno vypočitatelné a laciné působení na člověka. Nejsem proti tomu imunní, občas cítím v davu sounáležitost, ale zůstává ve mě po tom umělá pachuť. O davu jsem začal přemýšlet při svém nedělním večerním 30 km běhu, který mě zavedl i k vršovickému Ďolíčku. Věrné fanoušky Bohemians 1905 bylo slyšet v celém údolí Botiče.

Nedá mi to, abych se nepodělil i o svou hloupost. Na zmíněný nedělní běh jsem si vzal svůj nový fuel belt od Enervitu a do dvou lahviček jsem si nalil colu. Lahvičky jsem nechal nějakou dobu otevřené, aby vyprchal oxid uličitý. Vše jsem pečlivě zavřel a colu dal na záda. Uběhl jsem 100 m, ozvaly se dvě rány a půlku lahviček jsem měl na zádech. Oxid nevyprchal úplně - malá nádoba, změna teploty a pořádné protřepání vykonalo své :)

Maratonský propadák

PIM 2007 byl můj 20. klasický maraton (nepočítám jeden v 6h). Pro mě to byl propadák, jak tempový tak celkový. Běžel jsem v závěru pomaleji, než při svých nejpomalejších regeneračních výklusech.

Ráno nebylo takové teplo, ale i tak jsem po pár metrech zkorigoval plány a držel se tempa 4:30/km. Do půlky jsem se sice ještě pod 5:00/km nepropadl, ale o něco později ano a začalo mi být nedobře až špatně. Na 35km mě předběhla skupinka s vodičem na 3:30, druhou půlku jsem běžel skoro 2h a do cíle jsem se dostal silou vůle. Pitný režim jsem dodržoval pravidelný - pití trochu, ale často. Křeče jsem nedostal, nohy by běžely, ale žaludek nepustil. Po doběhu to pokračovalo ještě 1/2h a pak se to zklidnilo.

Takhle pomalu jsem běhal loni na jaře (s vyjímkou druhého dne podzimního dvoumaratonu v Porubě) i v 6h jsem měl maraton o 10minut rychlejší. Někoho vedro jen mírně zpomalí, mě odepíše úplně.

Trochu delší tréninkové běhy

Po Mělnickém maratonu si mi zdálo, že jsem toho v poslední době moc nenaběhal. Rozhodl jsem se to změnit. Jeden den jsem si zaplaval, druhý den jsem relaxoval a pak se do toho pustil.

Směřuju trénik k 12-ti hodinovce, i když zlepšit čas na PIMu bych chtěl také, ale až sekundárně.


Dvoufázový trénink mi zabral hodně času, kromě běhu a práce jsem toho moc nestihl. Dřív jsem byl doma ve všední den jen jednou. V sobotu jsme v letní výhni byli s rodinou na výletě na Krlštejně a v neděli na procházce Prahou a na končící výstavě Orbis Pictus v Českém muzeu hudby.

Tady je přibližný přehled jak mé snažení dopadlo:

Doba běhu	Délka [m]	Popis	Prům. tempo
středa ráno	16300	členitý terén 2x8km	5:05
středa večer	11300	mírně členitý terén 3x3,7km	4:40
čtvrtek ráno	23800	členitý terén - obrátka 11900m	5:19
čtvrtek večer	8100m	mírně členitý terén 3x2,7km	5:12
pátek ráno	23800	členitý terén - okruh k Vltavě	5:22
pátek večer	16300	hodně členitý terén - 4 kopce	5:58
sobota večer	27500	členitý terén - okruh přes Nusle k Vltavě	5:43
neděle ráno	24300	členitý terén 3x8km	5:21
neděle večer	11300	mírně členitý terén 3x3,7km	5:25

Za 5 dní jsem v tréninku naběhal 162km v průměrném tempu 5:24 (tím bych mohl na 12h začít :) ). První den jsem špatně došlápl na kámen a v nártu jsem pociťoval bolest - v běhu mě to moc neomezovalo a už to odeznívá. Nejvíc energie mi bralo horko. Úplnou rovinu v okolí nemám, tak jsem odpočíval při kratších trasách na mírně zvlněných okruzích.
V pondělí ještě vyklušu a vzhůru na nočních 70km.

Mělnický maratón míru

Sobotní počasí v okolí Mělníka bylo ideální na delší běh. Já osobně mám radši větší zimy, ale nestěžuju si. Trať jsem znal z loňska a neplánoval jsem, že bych šel nadoraz. Profil patří k těm těžším, kilometrové prudší stoupání od 34. a od 41. km dělají tuto trať nezapomenutelnou.
Z mého pohledu jsem si síly rozvrhl rovnoměrně, i když jsem měl 2. půlku o 12 minut pomalejší. Říkal jsem si, že bych měl mít sil dost, ale zrychlit nešlo.

Celkově jsem spokojen, vyzkoušel jsem pár inovací (běh v černých brýlích, pevně stažené vlasy), měl jsem své oblíbené číslo 13 na 13. ročníku MMM :) a startovní pole jsem taky neuzavíral (15. z 57 a 11. z 20). Čas 3:18:13 tentokrát nebyl to nejdůležitější.

Českolipský maratón

8.ročník Českolipského maratónu se mi nevydařil. Čas 3:12:17 je sice můj druhý nejrychlejší, ale spokojen nejsem. V druhé půlce jsem odpadl, asi musím ještě zregenerovat po 6-ti hodinovce a počasí mi taky nesedlo. Aspoň jsem si udělal OR na půlmaraton. Reputaci si zkusím vylepšit na PIMu.