O bolesti

Přišla bída na kozáka. Začal zápas, kterého jsem se nechtěl zúčastnit. Po vzájemném oťukávání jsme se do sebe pustili. Já a soupeř, který je o hodně menší, ale vytrvalý a zákeřný. Trochu jsme se seznámili, on udělal první krok, první lehkou ránu, já jí vrátil, on se naštval a já jsem na ručník.


Ano mám na mysli borelie, výzva byla typická zarudlá skvrna - erytém, odpověděl jsem návštěvou doktora a antibiotiky. Na horách mi prochladlo rameno a možná jsem v něm měl malý zánět. Nic hrozného, za normálních okolností by do týdne odezněl. Borelie našly slabé místo a zaútočili. Malé šroubovité baktérie začaly pronikat do kloubu.

Jsem zvyklý překonávat útrapy a nepohodu. Ale všeho moc škodí. Bolest se rozjížděla pomalu a kulminovala v noci. Nebylo úniku. Nebyla poloha, která by mi ulevila. Večer jsem byl ještě schopen přečíst dětem knížku na dobrou noc. Kolem půlnoci začal tvrdý boj. Bolestí jsem se potil, z bolesti mi bylo špatně. Nezabrala analgetika ani masáž. Ruku zkroucenou na hrudi. Nemohl jsem se soustředit na čtení ani sledování obrazu. Na chvíli jsem zaměstnal svůj mozek mou malou zálibou - řešením nejobtížnějších sudoku. Jakékoli myšlenkové konstrukce však byly přerušovány vystřelovanou bolestí.

Noc jsem protrpěl, ráno jsem téměř nebyl schopen se sám osprchovat a obléknout. Dobelhal jsem se do práce a datluju do klávesnice jednou rukou. Uvažuju, že pokud to takhle bude pokračovat, nechám si dát neschopenku. Tohle kolo jsem prohrál na celé čáře, ale jsem běžec na dlouhé trati :)

Stop fyzickým aktivitám

Kdo je někdy nahoře, musí být pak zase dole. Bohužel to neplatí jen o horách. Erytém se mi vrátil na nohu a přidal kolem sebe další prstencový kruh. Návštěva lékaře byla neúprosná. Mám boreliózu, pojídám antibiotika a nesmím běhat. Menší patálie, díky tomu přijdu o start na Jungfrau marathonu, propadne mi zpáteční jízdenka do Bernu a plánované zrychlení na podzimním maratonu v Benešově nebo Stromovce je ...

Zahuštěná krev z pobytu kolem 4000m začíná řídnout a mě pomalu dochází, že letní nechuť k běhání nebyla asi jen lenost. Možná, že i některá zbloudilá borelie přispěla už k větší únavě v Roháčích. Kdo by se pak netrápil při 24h v Kladně. Při aklimatizaci v horách mě bylo divné, že mi letos trvá o něco déle. Bolesti kloubů jsem připisoval na nohách dlouhému běhu a u zápěstí a ramane promrznutí. Jedna nevýznamná diagnóza a stává se ze mě hypochondr :)

Tímto se na pár týdnů loučím, ale až budu moci, tak se vrátím. Já se nevzdávám, nejenom v běhu ;)

Má jubilejní návštěva Wallisu

Letos jsem navštívil Walliské Alpy již po 10. 2x jsem tam byl z Itálie a 8x ze Švýcarska, má sbírka vrcholů se rozrostla o několik dalších čtyřtisícovek, ale pár jich tam na mě ještě čeká. Týden jsme pobyli v oblasti skupin Mischabel a Allalin. Užili jsme si pohyb po ledovci i skalní hřebenové lezení, hezké počasí i čekání ve větru a mlze, spaní ve stanu v záhrabu na ledovci i pohodlné postele na chatě. Mírně omrzlí, ale jinak v pořádku jsme se po týdnu zase vrátili.


Vylezl jsem na 4 čtyřtisícovky z toho na 3 poprvé. Nejprve jsme si postavili stan v 3300m kousek pod sedlem Mischabeljoch. Vytvořili jsme si tak základnu, ze které jsme několik dnů vyráželi na okolní vrcholy. Aklimatizační výstupy jsme začali hřebenovým okruhem: Allalinpass, Allalinhorn 4027m, Feejoch, Feechopf a Alphubeljoch. Pokračovali jsme výstupem na Rimpfischhorn 4198m přes Rimpfischsattel. Původně lehké hřebenové lezení (do obtížnosti II UIAA) nám pokaždé ztížil sníh na skále a ranní horší počasí. Aklimatizaci jsme zakončili přesunem přes vrchol Alphubel 4206m, na kterém jsme byli už loni, a sestupem na bivak Mischabeljoch 3800m.


Po dni čekání na počasí jsem dokončil poměrně ztížený závěrečný výstup na Täschhorn 4490m. V půlce cesty za dobrého počasí mi parťák řekl, že dál nejde. Velmi pečlivě, ale rychle jsem zvážil všechna pro a proti a vydal se na vrchol sám. Parťák byl fyzicky v pohodě, jen se psychicky necítil na další lezení - bylo hodně měkkého sněhu a volné kameny - a měl problémy s mačkami. Velmi rizikovou cestu jsem zvládl, ale trvalo mi to extrémě dlouho. Naštěstí se počasí začalo měnit až pozdě odpoledne, to přišly jen mraky s mlhou bez deště a sněžení. Spolulezec na mě čekal, nechtěl jít dolů sám. Trochu to mezi námi pak jiskřilo, ale doufám, že se to už srovnalo. Tímto se ještě jednou omlouvám, ale počasí bylo fakt excelentní a nebyl bych to já, abych se o vrchol nepokusil :) Sestup jsme zvládli celkem dobře, ale těsně před sedlem jsme dokázali ještě bloudit. Kvůli velké pomalosti jsme přespali ještě jednou v bivaku Mischabeljoch a další den brzo ráno jsme sestoupili nejkratší cestou na parkoviště přes ledovec plný trhlin.

Pokud budu po letošku bilancovat a použiji přehledný seznam, pak dodnes jsem stál na 24 ze 71 hlavních alpských vrcholů (na 15 ze 37 při redukovaném počtu, pokud jsou vrcholy vymezeny podle obdobných kriterií jako osmitisícovky). V cíli stanout na 11 nejvyšších vrcholech Alp od Matterhornu po Mont Blanc my chybí už jen vrchol 3. nejvyšší hory Nordend (u redukovaného počtu je vrcholů jen 7 a žádný mi nechybí :) ).

Protrápených 24 hodin v Kladně

Letos jsem svou první běžeckou 24h v Kladně radši zkoušet neměl. Kdybych byl ve formě a jenom chodil, tak toho nachodím víc.
Příprava:
Začala celkem dobře, ale 14 dní před závodem jsem neběhal a nohy odvykly na tvrdé dopady. Ne že bych nemohl běhat, ale nějak jsem neměl náladu. Tu mi zkazil otravný hmyz, který mě bodl a přidal pěknou kruhovou zarudlou skvrnu asi tak 5cm velkou. Naštěstí se protilátky boreliózy v krvi neprokázaly (zatím:)) a po týdnu skvrna zmizela. Když se k špatné náladě a mé lenosti přidalo venkovní vedro a únava z prášků proti alergii, neběhal jsem. Před závod jsem ještě vložil rodinnou turistickou dovolenou na Vysočině. Většinu výletů jsem absolvoval se zátěží na zádech. Celkem jsem si to užil, ale odpočinek to nebyl.
Závod:
Před odjezdem do Kladna jsem se nevyspal špatně ani dobře, tak nějak napůl. Po startu první 3 hodiny uběhly v klidu, odkroužil jsem je s budoucími vítězi Danem a Petrem. Pak jsem zpomalil, bylo na mě vedro. Pil jsem každé 2 km, po maratonu jsem byl už unavený. Po 60km se mi udělalo mdlo a musel jsem si jít lehnout nejdřív na ošetřovnu a po prochozených 2 km i na 2h do spacáku. Začal jsem zase běhat po setmění a 100km jsem měl zhruba po 13-ti hodinách. Zpomaloval jsem a za svítání po 120km jsem dostal zimnici a musel si jít zase na 2h lehnout. Poslední 4h jsem už jenom chodil, běžet nešlo. Špatně od žaludku mi nebylo, ale byl jsem unavený, bolelo mě v okolí pohrudnice (nevím jestli svaly nebo špatné prokrvení) a nad levým kotníkem (ten mě zradil i v Roháčích :(). Zaběhl jsem si zase až posledních 800m.
Závěr:
Za svůj výkon se sice nestydím, ale chlubit se s ním nikde nebudu. Skončil jsem v první půli startovního pole na 24h (10. z 20.), ale první 4 ženy by mě nechaly daleko za sebou. Jsem rád, že jsem byl u toho, když padl český ženský rekord na 24h. Nasbíral jsem další zkušenosti na příští ultrazávody. Než poběžím další 24h, musím se zlepšit na běžecké 6h a pořádně zaběhnout 12h. Někdy se určitě vrátím, překonat podprůměrných 146,8 km by příště neměl být velký problém :)