Letošní zátěžovou 24-hodinovku ve slovenských Roháčích jsme zkrátili, přesto se poněkud protáhla. Na otázku, zda je při větším počtu hodin náročnější chůze nebo běh, musím odpovědět, že lezení :) a to i ve velice jednoduchém terénu I a II stupně UIAA, zvlášť, když při únavě přehlédnete cestu po značce a občas zařadíte náročnější úsek.
Prvních 12 hodin
Jsem bez zátěže, pouze v pracovním procesu. Po práci se hyperzásobuji (lokalizace - ne nadměrnost), balím se a se spožděním vyjíždíme s kamarádem Kubou autobusem do Kraľovan.
foto www.busportal.cz
12. - 22. hodina
V autobuse sedíme na nejhorších místech - ve spodním patře u stolku zády do směru jízdy. Žádně místo na nohy a ještě spolucestující proti nám mají u nohou příruční zavazadlo. V noci je přes klimatizaci vedro a ojeví se i otravný hmyz. Nedokážu usnout. Autobus vynechává několik zastávek včetně Brna a téměř na čas jsme v Kraľovanech. Z původních 15-ti minut máme na přestup už jen 7, ale vlak do Trstené stíháme s rezervou. Pohodlně se můžeme natáhnout každý přes 3 sedadla, bohužel přistupuje opilá vzájemně komunikující parta. Senzorická ochablost způsobená alkoholem se zde projevuje především hluchotou. O spánku se mi jen zdá :) V Podbielu vystupujeme za světla, trávíme tu hodinu, pomalu se přesouváme z nádraží k "Jednotě", odkud nám jede minibus. Dorážíme do Zuberce (760m) a na rozcestí u Hut musíme pěšky, před sedmou hodinou už zažíná slunce pěkně pražit. Vypadá to, že v dolinách budou mít tropický den. I když jdeme svižně trmácíme se po silnici téměř hodinu.
22. - 34. hodina
Oficiálně zahajujeme plánovaný 24h přechod Západních Tater, čas cca 7:30, rozcestí nedaleko Hut u penziónu Horáreň Biela Skala (919m). Po cestě dobíráme plné zásoby vody (každý 4l) a nad Bielou skalou (1316m) opouštíme pásmo lesa, před Sivým vrchem (1805m) není ani kosodřevina a občas přelezeme i nějaký kámen či skalku. Klesáme do sedla Pálenice (1530m) a nabíráme výšku přes Pálenicu (1753m), Zuberec (1806m) a Brestovou (1903m). Zhoupneme se přes Parichvost (1856m) k Salatinu (2048m) a Spálené(2083m). Po ostrém sestupu na Skriniarky a výstupu na Pachoľu (2166m) mě začíná bolet kotník. Míjíme Baníkovské sedlo (2040m), kde mi kdysi vychřice roztrhala stan, leželi jsme tehdy v dešti vevnitř, vší silou drželi konstrukci a každý náraz větru nám metal vodu do tváří a na spacák. Při přelézání Baníkova (2178m), Hrubé kopy (2166m) a Trech kop (2136m) mě bolí kotník jen při sestupech, ale v Smutném sedle (1965m) už kulhám. Přes den bylo teplo, i když se občas objevily mraky. Vypil jsem skoro celou zásobu pití, včetně koly, kterou jsem měl připravenou na noc. Obcházíme Plačlive do Žiarskeho sedla (1917m), tam jsme chvíli po 16. hodině. Kuba tady čeká, seběhne kousek dolů a doplní nám vodu. Bolí mě kotník při každém pohybu, nad vrcholem Barance se vytvořil černý mrak, ve kterém hřmí (blesky nejsou vidět). Ještě v sedle začíná prudká přeháňka, ve které jsou i kroupy. Přesto se vydávám k Baranci, v Roháčích už jsem párkrát byl, ale tenhle vrchol mi chybí. musím překonat Smrek (2072m) naklesat dolů do sedla a vystoupat na nekonečný vrchol Barance (2184m). Vyčasilo se, mrak se přesunul nad Ostrý Roháč a Volovec. Po cestě kulhám, začíná na mě doléhat únava, je mi špatně a nemůžu popadnout dech. Musím zastavovat, nahoře odpočívám a doplňuji energii. Nechce se mi nic jíst, hlavně piji a nutím se do půlky pomeranče. Zpět jdu stejnou cestou do Žiarskeho sedla. Je to trochu lepší, ale dobré to není. V sedle zase odpočívám a vyrážíme na Plačlive (2125m). V 19:30 máme vrchol za sebou a pomalu sestupujeme.
foto www.westtatra.sk
34. - 42. hodina
Je mi na nic, lezu jak šnek, některé úseky hřebene obcházím po vyšlapaných cestičkách. Na vrcholu Ostrého Roháče (2088m) jsme ještě za světla, chystá se tu přespat jeden moravák. Nejsem schopen moc mluvit. Ochlazuje se a oblékáme se. Při sestupu se už v náročnějších úsecím musím chytat řetězu. Po posledním řetězu přichází tma. Ani s čelovkou nejsem schopen zaostřit na cestu, Kuba mi musí radit chyty a stupy. Po 22. hodině jsme v Jamnickém sedle. Jsem vyčerpán, je mi špatně, kulhám, ale jsem ochoten jít dál. Cestu znám a vím, že už nebude těžká. Po rozumné domluvě se však rozhodujeme skončit, protože bychom to do Tomanovského sedla z Hut za 24h stejně nestihli. Sestupujeme za tmy Jamnickou dolinou. Nekonečně se ploužíme pořád dolů, teď už bez motivace. Občas odpočíváme, ale usnout se mi nedaří. Po kamenité cestě dorážíme k Nižné lúce, kde se spojuje Jamnická s Ráčkovou dolinou do Úzké doliny. Přecházíme na asfaltovou silnici a po 3. hodině jsme u zastávky autobusu před Pribylinou.
42. - 62. hodina
V noci sedíme v přístřešku a přesto, že jsem oblečen a zabalen v ponču, klepu se zimou. Po 4. hodině svítá. Místo spánku mě občas spíš obestírá milosrdné bezvědomí. Od 6 do 8 se pokoušíme stopovat, ale nakonec jedeme autobusem v 8:15 do Liptovského Mikuláše. Doplňujeme jídlo na cestu vlakem a obědváme v 10 :) v restauraci u nádraží. Vlak má již při nástupu 15 minut zpoždění. Kupé je plné, vzduch rozpálený, postupně se zaplňuje i chodbička. Nevnímám čas, nedokážu v sedě spát, ale ani bdít. Přes hučení v hlavě zaznamenávám všechno, co se v okolí děje. Jsme v Praze s hodinovým zpožděním. Po všech nutných nezbytnostech se dostávám do postele po 23. hodině.
Jezero Gjende (Norsko 1996)
Přišla rodina, děti a nedostatek času, tak jsem běh povýšil z vedleší koleje na hlavní. A když něco začnu dělat, snažím se, aby to aspoň trochu za něco stálo. Chci se zlepšovat v čase i vzdálenosti. Nemíval jsem rád závody a běhání v davu, ale teď mi závody určují rytmus a větší intenzitu přípravy a někdy při nich zoufale hledám někoho, s kým bych držel tempo.
Matterhorn (Walliské Alpy 1999) 
Základní tábor pod Pik Leninem (Pamír 2001) 
