Zobrazují se příspěvky s popiskem Hory. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky s popiskem Hory. Zobrazit všechny příspěvky

Pondělí, 27. srpen 2007

Má jubilejní návštěva Wallisu

Letos jsem navštívil Walliské Alpy již po 10. 2x jsem tam byl z Itálie a 8x ze Švýcarska, má sbírka vrcholů se rozrostla o několik dalších čtyřtisícovek, ale pár jich tam na mě ještě čeká. Týden jsme pobyli v oblasti skupin Mischabel a Allalin. Užili jsme si pohyb po ledovci i skalní hřebenové lezení, hezké počasí i čekání ve větru a mlze, spaní ve stanu v záhrabu na ledovci i pohodlné postele na chatě. Mírně omrzlí, ale jinak v pořádku jsme se po týdnu zase vrátili.


Vylezl jsem na 4 čtyřtisícovky z toho na 3 poprvé. Nejprve jsme si postavili stan v 3300m kousek pod sedlem Mischabeljoch. Vytvořili jsme si tak základnu, ze které jsme několik dnů vyráželi na okolní vrcholy. Aklimatizační výstupy jsme začali hřebenovým okruhem: Allalinpass, Allalinhorn 4027m, Feejoch, Feechopf a Alphubeljoch. Pokračovali jsme výstupem na Rimpfischhorn 4198m přes Rimpfischsattel. Původně lehké hřebenové lezení (do obtížnosti II UIAA) nám pokaždé ztížil sníh na skále a ranní horší počasí. Aklimatizaci jsme zakončili přesunem přes vrchol Alphubel 4206m, na kterém jsme byli už loni, a sestupem na bivak Mischabeljoch 3800m.


Po dni čekání na počasí jsem dokončil poměrně ztížený závěrečný výstup na Täschhorn 4490m. V půlce cesty za dobrého počasí mi parťák řekl, že dál nejde. Velmi pečlivě, ale rychle jsem zvážil všechna pro a proti a vydal se na vrchol sám. Parťák byl fyzicky v pohodě, jen se psychicky necítil na další lezení - bylo hodně měkkého sněhu a volné kameny - a měl problémy s mačkami. Velmi rizikovou cestu jsem zvládl, ale trvalo mi to extrémě dlouho. Naštěstí se počasí začalo měnit až pozdě odpoledne, to přišly jen mraky s mlhou bez deště a sněžení. Spolulezec na mě čekal, nechtěl jít dolů sám. Trochu to mezi námi pak jiskřilo, ale doufám, že se to už srovnalo. Tímto se ještě jednou omlouvám, ale počasí bylo fakt excelentní a nebyl bych to já, abych se o vrchol nepokusil :) Sestup jsme zvládli celkem dobře, ale těsně před sedlem jsme dokázali ještě bloudit. Kvůli velké pomalosti jsme přespali ještě jednou v bivaku Mischabeljoch a další den brzo ráno jsme sestoupili nejkratší cestou na parkoviště přes ledovec plný trhlin.

Pokud budu po letošku bilancovat a použiji přehledný seznam, pak dodnes jsem stál na 24 ze 71 hlavních alpských vrcholů (na 15 ze 37 při redukovaném počtu, pokud jsou vrcholy vymezeny podle obdobných kriterií jako osmitisícovky). V cíli stanout na 11 nejvyšších vrcholech Alp od Matterhornu po Mont Blanc my chybí už jen vrchol 3. nejvyšší hory Nordend (u redukovaného počtu je vrcholů jen 7 a žádný mi nechybí :) ).

Úterý, 24. červenec 2007

I přes 60 hodin se dá vydržet téměř bez spánku

Letošní zátěžovou 24-hodinovku ve slovenských Roháčích jsme zkrátili, přesto se poněkud protáhla. Na otázku, zda je při větším počtu hodin náročnější chůze nebo běh, musím odpovědět, že lezení :) a to i ve velice jednoduchém terénu I a II stupně UIAA, zvlášť, když při únavě přehlédnete cestu po značce a občas zařadíte náročnější úsek.

Prvních 12 hodin
Jsem bez zátěže, pouze v pracovním procesu. Po práci se hyperzásobuji (lokalizace - ne nadměrnost), balím se a se spožděním vyjíždíme s kamarádem Kubou autobusem do Kraľovan.

foto www.busportal.cz


12. - 22. hodina
V autobuse sedíme na nejhorších místech - ve spodním patře u stolku zády do směru jízdy. Žádně místo na nohy a ještě spolucestující proti nám mají u nohou příruční zavazadlo. V noci je přes klimatizaci vedro a ojeví se i otravný hmyz. Nedokážu usnout. Autobus vynechává několik zastávek včetně Brna a téměř na čas jsme v Kraľovanech. Z původních 15-ti minut máme na přestup už jen 7, ale vlak do Trstené stíháme s rezervou. Pohodlně se můžeme natáhnout každý přes 3 sedadla, bohužel přistupuje opilá vzájemně komunikující parta. Senzorická ochablost způsobená alkoholem se zde projevuje především hluchotou. O spánku se mi jen zdá :) V Podbielu vystupujeme za světla, trávíme tu hodinu, pomalu se přesouváme z nádraží k "Jednotě", odkud nám jede minibus. Dorážíme do Zuberce (760m) a na rozcestí u Hut musíme pěšky, před sedmou hodinou už zažíná slunce pěkně pražit. Vypadá to, že v dolinách budou mít tropický den. I když jdeme svižně trmácíme se po silnici téměř hodinu.



22. - 34. hodina
Oficiálně zahajujeme plánovaný 24h přechod Západních Tater, čas cca 7:30, rozcestí nedaleko Hut u penziónu Horáreň Biela Skala (919m). Po cestě dobíráme plné zásoby vody (každý 4l) a nad Bielou skalou (1316m) opouštíme pásmo lesa, před Sivým vrchem (1805m) není ani kosodřevina a občas přelezeme i nějaký kámen či skalku. Klesáme do sedla Pálenice (1530m) a nabíráme výšku přes Pálenicu (1753m), Zuberec (1806m) a Brestovou (1903m). Zhoupneme se přes Parichvost (1856m) k Salatinu (2048m) a Spálené(2083m). Po ostrém sestupu na Skriniarky a výstupu na Pachoľu (2166m) mě začíná bolet kotník. Míjíme Baníkovské sedlo (2040m), kde mi kdysi vychřice roztrhala stan, leželi jsme tehdy v dešti vevnitř, vší silou drželi konstrukci a každý náraz větru nám metal vodu do tváří a na spacák. Při přelézání Baníkova (2178m), Hrubé kopy (2166m) a Trech kop (2136m) mě bolí kotník jen při sestupech, ale v Smutném sedle (1965m) už kulhám. Přes den bylo teplo, i když se občas objevily mraky. Vypil jsem skoro celou zásobu pití, včetně koly, kterou jsem měl připravenou na noc. Obcházíme Plačlive do Žiarskeho sedla (1917m), tam jsme chvíli po 16. hodině. Kuba tady čeká, seběhne kousek dolů a doplní nám vodu. Bolí mě kotník při každém pohybu, nad vrcholem Barance se vytvořil černý mrak, ve kterém hřmí (blesky nejsou vidět). Ještě v sedle začíná prudká přeháňka, ve které jsou i kroupy. Přesto se vydávám k Baranci, v Roháčích už jsem párkrát byl, ale tenhle vrchol mi chybí. musím překonat Smrek (2072m) naklesat dolů do sedla a vystoupat na nekonečný vrchol Barance (2184m). Vyčasilo se, mrak se přesunul nad Ostrý Roháč a Volovec. Po cestě kulhám, začíná na mě doléhat únava, je mi špatně a nemůžu popadnout dech. Musím zastavovat, nahoře odpočívám a doplňuji energii. Nechce se mi nic jíst, hlavně piji a nutím se do půlky pomeranče. Zpět jdu stejnou cestou do Žiarskeho sedla. Je to trochu lepší, ale dobré to není. V sedle zase odpočívám a vyrážíme na Plačlive (2125m). V 19:30 máme vrchol za sebou a pomalu sestupujeme.

foto www.westtatra.sk


34. - 42. hodina
Je mi na nic, lezu jak šnek, některé úseky hřebene obcházím po vyšlapaných cestičkách. Na vrcholu Ostrého Roháče (2088m) jsme ještě za světla, chystá se tu přespat jeden moravák. Nejsem schopen moc mluvit. Ochlazuje se a oblékáme se. Při sestupu se už v náročnějších úsecím musím chytat řetězu. Po posledním řetězu přichází tma. Ani s čelovkou nejsem schopen zaostřit na cestu, Kuba mi musí radit chyty a stupy. Po 22. hodině jsme v Jamnickém sedle. Jsem vyčerpán, je mi špatně, kulhám, ale jsem ochoten jít dál. Cestu znám a vím, že už nebude těžká. Po rozumné domluvě se však rozhodujeme skončit, protože bychom to do Tomanovského sedla z Hut za 24h stejně nestihli. Sestupujeme za tmy Jamnickou dolinou. Nekonečně se ploužíme pořád dolů, teď už bez motivace. Občas odpočíváme, ale usnout se mi nedaří. Po kamenité cestě dorážíme k Nižné lúce, kde se spojuje Jamnická s Ráčkovou dolinou do Úzké doliny. Přecházíme na asfaltovou silnici a po 3. hodině jsme u zastávky autobusu před Pribylinou.

42. - 62. hodina
V noci sedíme v přístřešku a přesto, že jsem oblečen a zabalen v ponču, klepu se zimou. Po 4. hodině svítá. Místo spánku mě občas spíš obestírá milosrdné bezvědomí. Od 6 do 8 se pokoušíme stopovat, ale nakonec jedeme autobusem v 8:15 do Liptovského Mikuláše. Doplňujeme jídlo na cestu vlakem a obědváme v 10 :) v restauraci u nádraží. Vlak má již při nástupu 15 minut zpoždění. Kupé je plné, vzduch rozpálený, postupně se zaplňuje i chodbička. Nevnímám čas, nedokážu v sedě spát, ale ani bdít. Přes hučení v hlavě zaznamenávám všechno, co se v okolí děje. Jsme v Praze s hodinovým zpožděním. Po všech nutných nezbytnostech se dostávám do postele po 23. hodině.

Čtvrtek, 12. duben 2007

Nezávislost na běhu

Řada běžců uvádí, že po několika měsících až letech běhání podlehla závislosti na běhu. Nevím do jaké míry se můžu za běžce považovat, ale já nic takového necítím. Mám rád dny kdy neběhám. Většinou si užívám i běh, ale málokdy od začátku.

Běhal jsem od nepaměti, ještě než jsem začal chodit do školy. Pak s většími nebo menšími přestávkami během studií. Vždycky to byl jen doplněk: abych se rozhýbal po zimě, abych vytrénoval fyzičku na hory, abych se zbavil přebytečných kil, abych se připravil na dlouhé pochody ...

Jezero Gjende (Norsko 1996)

Raději než běh mám chůzi - v přírodě a na horách. Při chůzi můžu mít vše co potřebuji s sebou. Nepotřebuji servis, doprovodné auto, připravené občerstvovačky nebo po doběhnutí sprchu. Dřív než jsem uběhl první maraton ušel jsem první stovku, která mi dala zabrat daleko víc. K prvnímu maratonu jsem se odhodlal taky jen v přípravě na velmi těžkou pěší pouť do Santiaga de Compostela (a zároveň jsem podlehl reklamní kampani PIMu - první maraton zdarma).

Přišla rodina, děti a nedostatek času, tak jsem běh povýšil z vedleší koleje na hlavní. A když něco začnu dělat, snažím se, aby to aspoň trochu za něco stálo. Chci se zlepšovat v čase i vzdálenosti. Nemíval jsem rád závody a běhání v davu, ale teď mi závody určují rytmus a větší intenzitu přípravy a někdy při nich zoufale hledám někoho, s kým bych držel tempo.

Závislost na běhu nemám. Možná to vypadá, že by mně měl běh nahradit závislot jinou. O tom nic nevím ...

Nevíte náhodou o někom, kdo pořádá expedici do Číny na Kongur (7719) nebo do Tádžikistánu na Pik Samani (7495)? Fakt ne? Možná bych manželku přemluvil, aby mě pustila. A nebo do Aljašky na Mount McKinley (6194), do Peru na Huascarán (6768), do Nepálu na Cho-Oyu (8201), ...

Nevím, že bych na něčem byl závislý ;)

Pátek, 6. duben 2007

Sběratelství

Někdo sbírá známky, někdo maratony a já mimo jiné hory. Rád po horách chodím. Když už nemůžu jít, lezu. Nejlepší pocit mám, když vlastními silami vystoupím na vrchol. Čím vyšší hora, tím mě láká víc. Někdy nemusí být ani tak vysoká, některé hory jsou prostě výzvy.

Matterhorn (Walliské Alpy 1999)

Pokud jsem plánoval něco obtížnějšího, snažil jsem se připravit i horolezecky a vyrážel jsem pak většinou se zkušenějším lezcem.

Nemusím být na horách s davy jiných lidí a občas se rád podívám i trochu dál.

Základní tábor pod Pik Leninem (Pamír 2001)

Poslední dobou nemám v létě tolik času, jezdím tedy hlavně do Alp. K srdci mi přirostl Wallis, kraj čtyřtisícovek mezi Švýcarskem a Itálií.

Panoramatický pohled z vrcholu Alphubelu (Walliské Alpy 2006)

Když jsem vystoupil na pár alpský vrcholů, řekl jsem si, že bych si mohl udělat sbírku těch nejvyšších. Našel jsem si nejpřehlednější seznam hlavních a vedlejších 4000-covek (Die 4000er der Alpen) a stanovil si cíl stanout na 10+1 nejvyšších alpských vrcholech. Má bilance po konci roku 2006 je:

hora výška
(m.n.m.)
země výstup
roku
1. Mont Blanc 4807 Francie,
Itálie
1994,
2001
2. Dufourspitze 4634 Švýcarsko 2000
3. Nordend4609 Švýcarsko
4. Zumsteinspitze 4563 Švýcarsko,
Itálie
2006
5. Signalkuppe
(Punta Gnifetti)
4556Švýcarsko,
Itálie
2006
6. Dom 4545 Švýcarsko 2002
7.Liskamm
- východní vrchol
4527 Švýcarsko,
Itálie
2006
8. Weisshorn 4505 Švýcarsko 2003
9. Täschhorn 4491 Švýcarsko
10. Liskamm
- západní vrchol
4479 Švýcarsko,
Itálie
2006
11. Matterhorn 4477 Švýcarsko,
Itálie
1999