PF 2008

Mějte se všichni fajně v novém roce.
Petr alias Mount

Pouštění draka

O víkendu jsem tréninkově neuběhl ani kilometr, přestože jsem mohl. Raději jsem volné chvíle trávil s dětmi. Přesto jsem se docala naběhal. Pouštěli jsem draka. Přesněji napodobeninu ptáka-dravce, který vypadá jako malý orel. Rozpětí křídel necelé 2m. Loni ho přinesl syn s babičkou z nedaleké drakiády

Draka jsem pouštěl kdysi dávno v dětsví a od té doby jsou mé zkušenosti s větrem mizivé. Nikdy jsem nepěstoval paragliding, ani žádný kite sport. Krátké extempore jsem zažil pouze s větrem přízemním u windsurfingu.


Vybaven elementární znalostí, že start je třeba směřovat proti větru jsem vyrazil s dětmi do terénu. První stanoviště v blízkosti domova se ukázalo jako nevhodné, přestože jsem na něm již několikrát viděl někoho draka pouštět. Využil jsem své běžecké znalosti širšího okolí (jako už několikrát) a dorazili jsme na ideální místo: zelený pás uprostřed zoraného pole na mírně vyvýšeném pahorku, bez dosahu leteckých pžekážek (stromů, vysokého napětí,...).

Začínali jsme dynamický start v tandemu. Krátký rozběh proti větru, jeden nesl draka, druhý kolovrátek s provázkem. Neuspěšné pokusy se ustálily v rozvržení já kolovrátek, syn drak. Po několika pádech jsme přešli k statickému singl startu, který se ukázal jako daleko efektivnější. Draka jsem vypustil z natažené ruky na délku 1/2 metru, počkal jsem, až se vyrovná v závanech větru a začal povolovat. Když se pohyb dravce trochu ustálil, předával jsem pozemní pilotáž plně dětem. Nadšení z vrčícího kolovrátku, kdy drak stoupal, a z vlastní důležitosti v řídící funkci vyúsťovalo často v hádky, kdo z ratolestí pouští častěji. Musel být tedy nastolen spravedlivý systém pravidelného střídání.

Domů jsme se vrátili všichni celí od bahna. Na travnatý pás jsme museli jít přes pole a v oraništi několikrát přistál i drak. Pro velký úspěch se akce další den opakovala, tentokrát na bližším větrném kopci. Manipulace s drakem byla obtížnější, vítr byl silnější a často měnil směr. Přesto jsme dokázali draka dostat do větších výšek. Občas se podařilo zamotat provázek do pár přilehlých borovic a radost nám kazil i fakt, že jsme si vybrali cílové místo venčících majitelů psů, kteří zasadně po svých mazlíčcích exkrementy neulízejí. Pouštění získalo u dětí celkem slušné hodnocení a možná si ho časem zase zopakujeme, ale příští týden máme v plánu cirkus.

Hledání nových cest a vzpomínky na Stromovku

Čím míň běhám, tím mám menší chuť o běhání číst, psát nebo mluvit. Když se počasí ochladilo, začalo mě víc bolet rameno a přidala se i bolest v zápěstí a kotníku. Znovu jsem se objednal k ortopédovi a už týden neběhám. Ze svých plánů jsem škrtl Horolezecký krosmaraton v České Lípě. Možná budu muset zrušit i Porubský dvojmaraton, ale o chodeckou Pražskou 100 bych přišel nerad.

S absencí běhu začínám přibírat a rozhodl jsem se víc cvičit doma. Jsem zapřísáhlý odmítač posiloven. Ne že bych je vůbec nepoznal. Jeden semestr na vysoké se mi nechtělo v zimě chodit na kanoistiku na zamrzající Vltavu a chodil jsem do posilovny. Mýslím, že se mi dokonce i trochu věnoval instruktor, ale nebavilo mě to. Podruhé jsem o pár let později využíval volné cvičení. Měli jsme vyhrazenu 1+1 hodinu v posilovně a v sauně. Pojímal jsem to společensky a hodinu v posilovně víceméně prohovořil. Mé zkušenosti mě od posiloven odradily úplně: prostředí, zapálení posilovači, způsob pohybu, prolínající se pachy potů, ... Budu raději cvičit doma a bez přístrojů. Mám sice nějaké jednoduché pomůcky (činky a posilovací kroužky), ale nechám je na později, až záněty odezní. Začínám lovit v paměti, archívech či internetu cviky, které by nenamáhly ramena. Hlavně na posílení břicha. Jen se donutit a začít :)

foto Marek
Poslední delší běh před tím, než jsem přestal běhat, byl Pražský maraton ve Stromovce. Pro mě to dopadlo tristně. Nejde ani tak o výkon. Věděl jsem, že když nemůžu pořádně běhat, nebude to nic moc. Zkusil jsem se nakopnout týden předem superkompenzační dietou, ale nebylo to nic platné. Začal jsem pěkně pomalu a zvolna, držel jsem se se skupinkou, která běžela na celkový čas 3:15 - 3:18, půlku jsme měli za necelých 1:39. Pak jsem se déle zdržel u občerstvení. Bylo poměrně chladno, mírně foukal vítr a začínal jsem cítit rameno. Pokračoval jsem obdobným tempem s tím, že skupinu možná časem doběhnu.

Na 25. km to přišlo, užší cestu mírně blokovali chodci a v jednom místě 3 děti vedle sebe chaoticky se přibližující. Rekognoskoval jsem situaci: 2 děti vlevo u kraje cesty, mezera, dítě vpravo téměř mimo cestu. Rozhodl jsem se neběžet mimo cestu a proběhnout mezerou. V momentě, kdy jsem se snažil do ní vetknout, dítě vpravo mi nepředpokládaně zahradilo cestu. Srážka. Pád. Dítě jsem smetl jednou nohou a spadl na něj, obě ruce a levé koleno. Rameno zabolelo jak čert a dál jsem mohl jen kulhat. Mírně odřené dlaně, naštěstí krev žádná. Pořádně jsem se už nerozběhl, skupinka mi zmizela a já dopajdal do cíle hluboko pod očekávání. Výsledný čas 3:28:07 je sice můj podzimní nejrychlejší, ale v ideálních podmínkách stačil maximálně na konec první půle startovního pole. Musím se dát do kupy a na jaře přidat.

Letos na podzim jsem poprvé spadl při maratonu ve Slatiňanech, podruhé ve Stromovce, ale sbírku maratonských pádů zakládat nehodlám :) Ze Stromovky ještě jedna kuriozita. Po doběhu na mě čekala rodina. Během mého převlékání, děti zlobily ve vestibulu u vchodu před šatnami. Když jsem se konečně připojil, kolem procházel známý sberač maratónov Šaňo Simon, zastavil se u našeho překvapeného syna, potřásl mu pravicí a věnoval mu své startovní číslo 84. Zajímavé je, že Šaňo ve Stromovce vyhrál kategorii M60 a zároveň běžel 60. maraton v roce svých šedesátin.

Jen na okraj. V den otevření jsem navštívil novou prodejnu Triexpert na Žižkově. Nijak mě nenadchla. Běžecké boty a vybavení budu asi dál kupovat na závodech u Pavla Baběráda nebo si nechám vnutit "falešnou" slevu třeba v Hervisu :)

Běhání na půl plynu

Pořád mě při běhání něco brzdí. Nemohu běhat rychle, ani objemy, jak bych chtěl. Nejvíc mi asi vadí stálá mírná bolest v rameni, která se délkou i rychlostí zvětšuje. Když jsem byl na dalším obstřiku, zas se mi dělaly bolestí mžitky před očima. Ortopéd mi taky vysvětlil, že bolest je spojena víc s námahou (i když jen malou), než s chladem.

Moc se mi teď běhat nechce. Mám i víc práce a některé dny vynechávám běh úplně. Chybí mi motivace a radost z pohybu. Mám pořád pár kilo navíc. Běhám, protože mohu a vím, že kdybych nemohl vůbec, bylo bych na tom hůř. Jsem také přesvědčen, že není umění běhat, když se daří, běžec se zlepšuje a padají osobní rekordy.

Moc mě nebere, ani světové dění kolem běhání. Do letošní pochmurně podzimní nálady zapadl i fakt, že pár hodin po světovém maratonském rekordu v Berlíně, zemřela na rakovinu sestřenice mé ženy, která byla naše vrstevnice a měla syna ve věku našich dětí ...

foto Jarda
O posledním víkendu jsem se zajel mrknout do Benešova u Semil, bylo ideální běžecké počasí a já sledoval, jako pohyblivý pozorovatel, jak při Benešovském maratónu Pojizeřím padal jeden osobní rekord za druhým. Měl jsem z toho radost a ještě jednou všem gratuluju. Mně osobně nevyšel ani plán tréninkově odběhnout maratonskou trať za 3:15. Při běhu jsem byl unavený, i když jsem začal velmi pomalu. Po 10-ti km jsem věděl, že v druhé půlce nezrychlím. Do cíle jsem se pomalu doploužil v čase 3:29:42. Po doběhu jsem ani unavený nebyl a další dny jsem nijak výrazně regenerovat nepotřeboval.

Naberu trochu sil a o mírně rychlejší čas se pokusím ve Stromovce. Žádná sláva to ale nebude. Plány se odkládají na příští rok :)

Výlet do Slatiňan

V sobotu jsem se pohyboval v Monacu a jeho okolí. Nechci jednoduše vtipkovat na úkor stejnojmenného knížectví. Monaco je výletní restaurace u Slatiňan, města koní. Je tu nejen velký chov, ale v zámku i hippologické muzeum. Kdysi jsem přes Slatiňany procházel, prolézal jsem tehdy malý Kočićí hrádek, mihnul se pŕes náměstí a pokračoval kolem říčky Chrudimky do Chrudimi. Tentokrát jsem si udělal čas i na prohlídku zámeckého parku s výběhem koní Převalského, opuštěným dětským hospodáŕstvím nebo sochou Slezského norika jménem Albín Theseus, která byla předlohou koně Jana Žižky na Vítkově. Hlavní část mého krátkého pobytu jsem ale proběhal.



Po 14-ti dnech běhání od nuly jsem si do tréninku zařadil delśí výběh 30+ respektive 40+. Okolí Monaca byla nejlepší volba. Běžel jsem velmi rovnoměrný positive split od 4:30/km v úvodních 2km k 6:06/km v předposledním úseku (měřeno po 5km). Pak jsem se na 3km v kopci propadl k 6:28/km, ale průměr na posledních 5km jsem měl rychlejší. Celkově bylo tempo celkem ucházející (na dané možnosti): 5:29/km

I když to tak nevypadá, můžu říct, že mi to lítalo a byl to běh na krev. Přesněji letělo mi to po 15-ti km směrem k zemi a krve nebylo moc. Měl jsem černé brýle a mezi větvemi stromů mě oslnilo slunce. Lehce jsem škrtl podrážkou o malou muldu na jinak pŕehledné, široké a hlavně tvrdé cestě. Pokoušel jsem udržet stabilitu a podařilo se mi udélat ještě 5 kroků. Přitom jsem se pomalu, ale nezadržitelně blížil k zemi. Měl bych klidně čas i na lehké ometení místa přistání. Dopad byl tvrdý. Odřel jsem se minimálně, reflexivně jsem většinu váhy chytil v rukách, ale léčené rameno dalo o sobě vědět. Doktor musel kus jehly v měm kloubu nechat :(. Musím mít prostě vždycky něco extra.

Můj delší výběh, včetně všech vylomenin, se odehrál v rámci 1. ročníku Monackého maratonu. 3:51:33 je můj nejhorší letošní čas v samostatném maratonu. K řadě svých nepřesvědčivých výmluv (byl to jen trénink, nemám naběháno, běhám jen 14 dní skoro od 0, nejsem ještě úplně v pořádku, spadnul jsem, ...) mohu připojit konstatování, že trať patřila k těm náročnějším, jeden 10 km okruh měl mít kolem 200 m převýšení. Cesta neustále měnila směr, sklon i povrch a na trati se nám motali vášnivý houbaři. Souhrnně můj výkon stačil na 12. místo z 35 doběhnuvších + 4. a zároveň poslední v kategorii. Počasí bylo ze začátku příjemné, později moc horké. Celkově převažuje pocit z příjemného běhu v působivě se zbarvujícím podzimním lese.

Jsem zanícený běžec

Konečně se pomalu začínám rozběhávat. Moc rychle mi to nejde, ale už pravidelně zařazuji kopce a mám při běhu dobrý pocit. Bohužel mě pořád něco brání v tréninku, práce v čase a doktoři v nasazení. V průměru běhám kolem 12-13km/den a průměrné tempo i s kopci kolem 5:45/km. Přes 20 km jsem běžel jen jednou a druhá desítka se mi běžela lépe než první. V sobotu mám v plánu trochu delší výběh ve Slatiňanech, přesněji: jsem přihlášen na první ročník Monackého maratonu :) Zkusím běžet trochu rychleji. Náročnější terén, než mé tréninkové trasy, by to být neměl.

Nepatřím mezi nekritické obdivovatele běhu, jsou pohybové aktivity mému srdci bližší, ale když už něco dělám, snažím se to dělat pořádně. Jsem teď prostě zanícený běžec, bohužel nejen nasazením.



Kontrolní návštěva ortopéda odhalila, že zánět v rameni je nedoléčený. Jen jsem se v ordinaci zmínil o doznívajícím nepříjemném pocitu v okolí kloubu, doktor mi nasadil zápasnický chvat a já zaslzel bolestí. Pak se zeptal jestli nemám něco proti obstřiku a já jeho otázku pochopil, až když se jehla dostala mezi kosti, zřejmě do centra zánětu. Na mou otázku, zda je v pořádku, že mě to tak silně bolí, jsem byl ujištěn, že bude ještě víc. Poté mi doktor zakázal na 2 dny volejbal (který jsem nehrál 10 let). Než jsem se stačil něco zeptat, dodal že nesmím hrát ani squash (který jsem nehrál nikdy). Přestože se mi motala hlava, pokusil jsem se smlouvat prohlášením, že jen běhám. Tónem jsem dával najevo, že běh je jen o trochu náročnější sport, než vycházková chůze, hraní kuliček nebo šachy. Doktor se zamyslel, pantomimicky předvel práci rukou při běhu, znovu se zamyslel a řekl, ať to tedy zkusím, že uvidím.

Běh po obstřiku jsem už dvakrát vyzkoušel, loket jedné ruky mám téměř přitisknutý k tělu a koordinace nic moc. Musel jsem běžet pomaleji, špatně se mi přeskakovaly louže a vybíhaly kopce. Bylo to ale lepší, než nic. Snad se to časem srovná. Běhám navlečen jak v zimě. Rameno si hýčkám, ale abych zase přestal běhat, mě zatím nedonutí :)

Návrat

Tak jsem zpět, doktoři tvrdí, že už mi nic není a já se rozhodl jim věřit. Přestože mi byla diagnostikována borelióza, krevní testy ji nepotvrdily. 10 dní jsem do sebe ládoval antibiotika. Pokud ve mně bloudily nějaké jiné bakterie, doufám že pomřely. Zároveň jsem si doléčil zánět ramenního kloubu, který mi dal docela zabrat. Pořád o něm vím, ale dá se s tím už i běhat.

Na podzim mělo pro mě nastat nejlepší běžecké období. Jungfrau marathon mě měl nakopnout do dalšího silového tréninku kopců, po kterém jsem chtěl mírně zrychlit na Benešovském maratonu. O hrubém rozvržení své podzimní běžecké zátěže jsem přemýšlel i na horách v hluchých dnech za větru, mlhy a sněžení, když jsem byl přes den nuceně zavrtán ve spacáku.

Teď je všechno pryč, vleklé problémy mě srazily dolů. K optimální váze, kterou jsem měl po horách, jsem nabral 5 kg. Je ze mě mátoha. Pokusil jsem se již 2x vyběhnout, ale mám pocit, že mě v lese předjížejí i maminky s kočárky. Potím se a pro jistotu mám teplejší vrstvu, aby rameno neprochladlo. Jsem zpátky na nule. Pokud to půjde, pojmu pár podzimních českých maratonů jako výběh 30+ a o nějakou rychlost se pokusím asi až příští rok.

Když jsem neběhal, nevadilo mi to, ale pohyb mi chyběl. Mám teď dobrý pocit, že se můžu aspoň ploužit. Počasí je pro mě ideální. Ráno také nemusím chodit po doktorech a můžu dělat dětský doprovod do školy. Indispozice měla i své výhody. Pokud jsem nebyl zkroucen bolestí, tak jsem skoro každý den večer dětem četl. Místo maratonu jsme byl s celou rodinou v muzeu kočárů. Jinak jsem se konečně dostal k Bratrům Karamazovým od Dostojevského a pustil se i do Pikniku u cesty od bratrů Strugackých (ano, je to volná předloha pro Tarkovského Stalkera). Sedmého Harryho Pottera dál nechávám odloženého na disku, snad časem.

Nový školní rok, Kafkův Zámek a zmatená lesní včela

Letošní začátek školního roku se významně zapsal i do naší rodinné kroniky. Nejstarší potomek poprvé zasedl do školních škamen a já se té ceremonie také zúčastnil jako člen doprovodného teamu. Oni vlastně zasedli naši potomci dva, mladší ovšem jen jako host. Naše 2,5 letá společenská hvězda, všemi neznalými považovaná za roztomilou, zapůsobila i na učitelku a byla posazena na nezaplněné místo vedle plačící osamocené dívenky. Občas na sebe pak strhávala pozornost nevtíravými gagy - vyhrnula se například při zaslechnutí svého jména, při rozdávání školních pomůcek, dřív než bylo vysloveno i příjmení stejnojmenné školačky. Naše děti asi podědily rodičovskou lásku k divadlu, ovšem náš zájem o divadelní teorii a pasivní účast se nějak přetvořily do aktivní praxe.

I přes slavnostní okamžik jsem se po půl hodině začínal ve školní třídě nudit a přepadala mě ospalost. Částečně to mohlo být i další téměř probdělou nocí a občasná bolest v rameni při špatném pohybu mou pozornost také nezbystřila. Přikládal jsem to však hlavně mé přesycenosti školním prostředí. Strávil jsem kontaktem s institualizovaným vzděláváním 26 let svého života, abych dosáhl nějakého, alespoň zaznamenánihodného vzdělání a už jsem asi opravdu na toto prostředí nějak alergický.

Roli rodičovskou jsem byl vzápětí nucen změnit za roli pacientskou a vrhl se do obcházení ordinací. Kdž jsem dostal poslední informace, stala se ze mě zmatená lesní včela, přesněji spíš postava nějakého románu jednoho z mých v mládí oblíbených existencionalistů. Realita se neustále mění. Týden starý krevní test boreliózu nepotvrdil, buď je stále ještě brzo nebo jsem anomálie nebo mám úplně jiný náhodný souběh problémů kožních a silného zánětu kloubů nebo jsem si to všechno jen vsugeroval. Další kousek do prapodivné mozaiky vloží ortopéd po důkladném vyšetření, injekce, kterou jsem na ortopedii zatím dostal, mi od bolesti celkem ulevila.

O bolesti

Přišla bída na kozáka. Začal zápas, kterého jsem se nechtěl zúčastnit. Po vzájemném oťukávání jsme se do sebe pustili. Já a soupeř, který je o hodně menší, ale vytrvalý a zákeřný. Trochu jsme se seznámili, on udělal první krok, první lehkou ránu, já jí vrátil, on se naštval a já jsem na ručník.


Ano mám na mysli borelie, výzva byla typická zarudlá skvrna - erytém, odpověděl jsem návštěvou doktora a antibiotiky. Na horách mi prochladlo rameno a možná jsem v něm měl malý zánět. Nic hrozného, za normálních okolností by do týdne odezněl. Borelie našly slabé místo a zaútočili. Malé šroubovité baktérie začaly pronikat do kloubu.

Jsem zvyklý překonávat útrapy a nepohodu. Ale všeho moc škodí. Bolest se rozjížděla pomalu a kulminovala v noci. Nebylo úniku. Nebyla poloha, která by mi ulevila. Večer jsem byl ještě schopen přečíst dětem knížku na dobrou noc. Kolem půlnoci začal tvrdý boj. Bolestí jsem se potil, z bolesti mi bylo špatně. Nezabrala analgetika ani masáž. Ruku zkroucenou na hrudi. Nemohl jsem se soustředit na čtení ani sledování obrazu. Na chvíli jsem zaměstnal svůj mozek mou malou zálibou - řešením nejobtížnějších sudoku. Jakékoli myšlenkové konstrukce však byly přerušovány vystřelovanou bolestí.

Noc jsem protrpěl, ráno jsem téměř nebyl schopen se sám osprchovat a obléknout. Dobelhal jsem se do práce a datluju do klávesnice jednou rukou. Uvažuju, že pokud to takhle bude pokračovat, nechám si dát neschopenku. Tohle kolo jsem prohrál na celé čáře, ale jsem běžec na dlouhé trati :)

Stop fyzickým aktivitám

Kdo je někdy nahoře, musí být pak zase dole. Bohužel to neplatí jen o horách. Erytém se mi vrátil na nohu a přidal kolem sebe další prstencový kruh. Návštěva lékaře byla neúprosná. Mám boreliózu, pojídám antibiotika a nesmím běhat. Menší patálie, díky tomu přijdu o start na Jungfrau marathonu, propadne mi zpáteční jízdenka do Bernu a plánované zrychlení na podzimním maratonu v Benešově nebo Stromovce je ...

Zahuštěná krev z pobytu kolem 4000m začíná řídnout a mě pomalu dochází, že letní nechuť k běhání nebyla asi jen lenost. Možná, že i některá zbloudilá borelie přispěla už k větší únavě v Roháčích. Kdo by se pak netrápil při 24h v Kladně. Při aklimatizaci v horách mě bylo divné, že mi letos trvá o něco déle. Bolesti kloubů jsem připisoval na nohách dlouhému běhu a u zápěstí a ramane promrznutí. Jedna nevýznamná diagnóza a stává se ze mě hypochondr :)

Tímto se na pár týdnů loučím, ale až budu moci, tak se vrátím. Já se nevzdávám, nejenom v běhu ;)

Má jubilejní návštěva Wallisu

Letos jsem navštívil Walliské Alpy již po 10. 2x jsem tam byl z Itálie a 8x ze Švýcarska, má sbírka vrcholů se rozrostla o několik dalších čtyřtisícovek, ale pár jich tam na mě ještě čeká. Týden jsme pobyli v oblasti skupin Mischabel a Allalin. Užili jsme si pohyb po ledovci i skalní hřebenové lezení, hezké počasí i čekání ve větru a mlze, spaní ve stanu v záhrabu na ledovci i pohodlné postele na chatě. Mírně omrzlí, ale jinak v pořádku jsme se po týdnu zase vrátili.


Vylezl jsem na 4 čtyřtisícovky z toho na 3 poprvé. Nejprve jsme si postavili stan v 3300m kousek pod sedlem Mischabeljoch. Vytvořili jsme si tak základnu, ze které jsme několik dnů vyráželi na okolní vrcholy. Aklimatizační výstupy jsme začali hřebenovým okruhem: Allalinpass, Allalinhorn 4027m, Feejoch, Feechopf a Alphubeljoch. Pokračovali jsme výstupem na Rimpfischhorn 4198m přes Rimpfischsattel. Původně lehké hřebenové lezení (do obtížnosti II UIAA) nám pokaždé ztížil sníh na skále a ranní horší počasí. Aklimatizaci jsme zakončili přesunem přes vrchol Alphubel 4206m, na kterém jsme byli už loni, a sestupem na bivak Mischabeljoch 3800m.


Po dni čekání na počasí jsem dokončil poměrně ztížený závěrečný výstup na Täschhorn 4490m. V půlce cesty za dobrého počasí mi parťák řekl, že dál nejde. Velmi pečlivě, ale rychle jsem zvážil všechna pro a proti a vydal se na vrchol sám. Parťák byl fyzicky v pohodě, jen se psychicky necítil na další lezení - bylo hodně měkkého sněhu a volné kameny - a měl problémy s mačkami. Velmi rizikovou cestu jsem zvládl, ale trvalo mi to extrémě dlouho. Naštěstí se počasí začalo měnit až pozdě odpoledne, to přišly jen mraky s mlhou bez deště a sněžení. Spolulezec na mě čekal, nechtěl jít dolů sám. Trochu to mezi námi pak jiskřilo, ale doufám, že se to už srovnalo. Tímto se ještě jednou omlouvám, ale počasí bylo fakt excelentní a nebyl bych to já, abych se o vrchol nepokusil :) Sestup jsme zvládli celkem dobře, ale těsně před sedlem jsme dokázali ještě bloudit. Kvůli velké pomalosti jsme přespali ještě jednou v bivaku Mischabeljoch a další den brzo ráno jsme sestoupili nejkratší cestou na parkoviště přes ledovec plný trhlin.

Pokud budu po letošku bilancovat a použiji přehledný seznam, pak dodnes jsem stál na 24 ze 71 hlavních alpských vrcholů (na 15 ze 37 při redukovaném počtu, pokud jsou vrcholy vymezeny podle obdobných kriterií jako osmitisícovky). V cíli stanout na 11 nejvyšších vrcholech Alp od Matterhornu po Mont Blanc my chybí už jen vrchol 3. nejvyšší hory Nordend (u redukovaného počtu je vrcholů jen 7 a žádný mi nechybí :) ).

Protrápených 24 hodin v Kladně

Letos jsem svou první běžeckou 24h v Kladně radši zkoušet neměl. Kdybych byl ve formě a jenom chodil, tak toho nachodím víc.
Příprava:
Začala celkem dobře, ale 14 dní před závodem jsem neběhal a nohy odvykly na tvrdé dopady. Ne že bych nemohl běhat, ale nějak jsem neměl náladu. Tu mi zkazil otravný hmyz, který mě bodl a přidal pěknou kruhovou zarudlou skvrnu asi tak 5cm velkou. Naštěstí se protilátky boreliózy v krvi neprokázaly (zatím:)) a po týdnu skvrna zmizela. Když se k špatné náladě a mé lenosti přidalo venkovní vedro a únava z prášků proti alergii, neběhal jsem. Před závod jsem ještě vložil rodinnou turistickou dovolenou na Vysočině. Většinu výletů jsem absolvoval se zátěží na zádech. Celkem jsem si to užil, ale odpočinek to nebyl.
Závod:
Před odjezdem do Kladna jsem se nevyspal špatně ani dobře, tak nějak napůl. Po startu první 3 hodiny uběhly v klidu, odkroužil jsem je s budoucími vítězi Danem a Petrem. Pak jsem zpomalil, bylo na mě vedro. Pil jsem každé 2 km, po maratonu jsem byl už unavený. Po 60km se mi udělalo mdlo a musel jsem si jít lehnout nejdřív na ošetřovnu a po prochozených 2 km i na 2h do spacáku. Začal jsem zase běhat po setmění a 100km jsem měl zhruba po 13-ti hodinách. Zpomaloval jsem a za svítání po 120km jsem dostal zimnici a musel si jít zase na 2h lehnout. Poslední 4h jsem už jenom chodil, běžet nešlo. Špatně od žaludku mi nebylo, ale byl jsem unavený, bolelo mě v okolí pohrudnice (nevím jestli svaly nebo špatné prokrvení) a nad levým kotníkem (ten mě zradil i v Roháčích :(). Zaběhl jsem si zase až posledních 800m.
Závěr:
Za svůj výkon se sice nestydím, ale chlubit se s ním nikde nebudu. Skončil jsem v první půli startovního pole na 24h (10. z 20.), ale první 4 ženy by mě nechaly daleko za sebou. Jsem rád, že jsem byl u toho, když padl český ženský rekord na 24h. Nasbíral jsem další zkušenosti na příští ultrazávody. Než poběžím další 24h, musím se zlepšit na běžecké 6h a pořádně zaběhnout 12h. Někdy se určitě vrátím, překonat podprůměrných 146,8 km by příště neměl být velký problém :)

I přes 60 hodin se dá vydržet téměř bez spánku

Letošní zátěžovou 24-hodinovku ve slovenských Roháčích jsme zkrátili, přesto se poněkud protáhla. Na otázku, zda je při větším počtu hodin náročnější chůze nebo běh, musím odpovědět, že lezení :) a to i ve velice jednoduchém terénu I a II stupně UIAA, zvlášť, když při únavě přehlédnete cestu po značce a občas zařadíte náročnější úsek.

Prvních 12 hodin
Jsem bez zátěže, pouze v pracovním procesu. Po práci se hyperzásobuji (lokalizace - ne nadměrnost), balím se a se spožděním vyjíždíme s kamarádem Kubou autobusem do Kraľovan.

foto www.busportal.cz

12. - 22. hodina
V autobuse sedíme na nejhorších místech - ve spodním patře u stolku zády do směru jízdy. Žádně místo na nohy a ještě spolucestující proti nám mají u nohou příruční zavazadlo. V noci je přes klimatizaci vedro a ojeví se i otravný hmyz. Nedokážu usnout. Autobus vynechává několik zastávek včetně Brna a téměř na čas jsme v Kraľovanech. Z původních 15-ti minut máme na přestup už jen 7, ale vlak do Trstené stíháme s rezervou. Pohodlně se můžeme natáhnout každý přes 3 sedadla, bohužel přistupuje opilá vzájemně komunikující parta. Senzorická ochablost způsobená alkoholem se zde projevuje především hluchotou. O spánku se mi jen zdá :) V Podbielu vystupujeme za světla, trávíme tu hodinu, pomalu se přesouváme z nádraží k "Jednotě", odkud nám jede minibus. Dorážíme do Zuberce (760m) a na rozcestí u Hut musíme pěšky, před sedmou hodinou už zažíná slunce pěkně pražit. Vypadá to, že v dolinách budou mít tropický den. I když jdeme svižně trmácíme se po silnici téměř hodinu.



22. - 34. hodina
Oficiálně zahajujeme plánovaný 24h přechod Západních Tater, čas cca 7:30, rozcestí nedaleko Hut u penziónu Horáreň Biela Skala (919m). Po cestě dobíráme plné zásoby vody (každý 4l) a nad Bielou skalou (1316m) opouštíme pásmo lesa, před Sivým vrchem (1805m) není ani kosodřevina a občas přelezeme i nějaký kámen či skalku. Klesáme do sedla Pálenice (1530m) a nabíráme výšku přes Pálenicu (1753m), Zuberec (1806m) a Brestovou (1903m). Zhoupneme se přes Parichvost (1856m) k Salatinu (2048m) a Spálené(2083m). Po ostrém sestupu na Skriniarky a výstupu na Pachoľu (2166m) mě začíná bolet kotník. Míjíme Baníkovské sedlo (2040m), kde mi kdysi vychřice roztrhala stan, leželi jsme tehdy v dešti vevnitř, vší silou drželi konstrukci a každý náraz větru nám metal vodu do tváří a na spacák. Při přelézání Baníkova (2178m), Hrubé kopy (2166m) a Trech kop (2136m) mě bolí kotník jen při sestupech, ale v Smutném sedle (1965m) už kulhám. Přes den bylo teplo, i když se občas objevily mraky. Vypil jsem skoro celou zásobu pití, včetně koly, kterou jsem měl připravenou na noc. Obcházíme Plačlive do Žiarskeho sedla (1917m), tam jsme chvíli po 16. hodině. Kuba tady čeká, seběhne kousek dolů a doplní nám vodu. Bolí mě kotník při každém pohybu, nad vrcholem Barance se vytvořil černý mrak, ve kterém hřmí (blesky nejsou vidět). Ještě v sedle začíná prudká přeháňka, ve které jsou i kroupy. Přesto se vydávám k Baranci, v Roháčích už jsem párkrát byl, ale tenhle vrchol mi chybí. musím překonat Smrek (2072m) naklesat dolů do sedla a vystoupat na nekonečný vrchol Barance (2184m). Vyčasilo se, mrak se přesunul nad Ostrý Roháč a Volovec. Po cestě kulhám, začíná na mě doléhat únava, je mi špatně a nemůžu popadnout dech. Musím zastavovat, nahoře odpočívám a doplňuji energii. Nechce se mi nic jíst, hlavně piji a nutím se do půlky pomeranče. Zpět jdu stejnou cestou do Žiarskeho sedla. Je to trochu lepší, ale dobré to není. V sedle zase odpočívám a vyrážíme na Plačlive (2125m). V 19:30 máme vrchol za sebou a pomalu sestupujeme.

foto www.westtatra.sk

34. - 42. hodina
Je mi na nic, lezu jak šnek, některé úseky hřebene obcházím po vyšlapaných cestičkách. Na vrcholu Ostrého Roháče (2088m) jsme ještě za světla, chystá se tu přespat jeden moravák. Nejsem schopen moc mluvit. Ochlazuje se a oblékáme se. Při sestupu se už v náročnějších úsecím musím chytat řetězu. Po posledním řetězu přichází tma. Ani s čelovkou nejsem schopen zaostřit na cestu, Kuba mi musí radit chyty a stupy. Po 22. hodině jsme v Jamnickém sedle. Jsem vyčerpán, je mi špatně, kulhám, ale jsem ochoten jít dál. Cestu znám a vím, že už nebude těžká. Po rozumné domluvě se však rozhodujeme skončit, protože bychom to do Tomanovského sedla z Hut za 24h stejně nestihli. Sestupujeme za tmy Jamnickou dolinou. Nekonečně se ploužíme pořád dolů, teď už bez motivace. Občas odpočíváme, ale usnout se mi nedaří. Po kamenité cestě dorážíme k Nižné lúce, kde se spojuje Jamnická s Ráčkovou dolinou do Úzké doliny. Přecházíme na asfaltovou silnici a po 3. hodině jsme u zastávky autobusu před Pribylinou.

42. - 62. hodina
V noci sedíme v přístřešku a přesto, že jsem oblečen a zabalen v ponču, klepu se zimou. Po 4. hodině svítá. Místo spánku mě občas spíš obestírá milosrdné bezvědomí. Od 6 do 8 se pokoušíme stopovat, ale nakonec jedeme autobusem v 8:15 do Liptovského Mikuláše. Doplňujeme jídlo na cestu vlakem a obědváme v 10 :) v restauraci u nádraží. Vlak má již při nástupu 15 minut zpoždění. Kupé je plné, vzduch rozpálený, postupně se zaplňuje i chodbička. Nevnímám čas, nedokážu v sedě spát, ale ani bdít. Přes hučení v hlavě zaznamenávám všechno, co se v okolí děje. Jsme v Praze s hodinovým zpožděním. Po všech nutných nezbytnostech se dostávám do postele po 23. hodině.

Pouť na Sněžku, tentokrát z Řípu

Vytvořil jsem si malou tradici a letos se již pošesté vydal pěšky na vrchol Sněžky. Když jsem se vydával před 6-ti lety poprvé, nevěděl jsem, že kostelík na vrcholu je kalple sv. Vavřince, nevěděl jsem nic o Tadeáši Haenkeovi a expedici Královské české společnosti nauk z roku 1786, ani o tom, že Karel Hynek Mácha putoval do Krkonoš dvakrát v letech 1833 a 1836. Nečetl jsem ani Pouť krkonošskou, matně jsem jen věděl o její existenci a o tom, že jí inspirovalo skutečné Máchovo putování. Měl jsem do té doby za sebou úspěšné výstupy na Mont Blanc, Elbrus, Matterhorn i 7-mi tisícový Pik Lenina. Absolvoval jsem dva pochody přes 100km. Pouť na Sněžku byla změna, která mě dovedla k pouti do Santiaga dlouhé skoro 900km a tak nepřímo i k běhání maratonů a ultramaratonů.


Vydal jsem se tehdy na cestu náhodou. Kamarád mi odřekl delší přípravnou akci, rodina odjela a měl jsem dovolenou. Rozhodl jsem se, že vyrazím někam do neznáma a nebudu nic plánovat. Ráno jsem vstal a napadlo mě dojít pěšky od prahu našeho bytu na nějaké významné místo, třeba na nejvyšší bod ČR. Popadl jsem pár map a vyrazil. Velkou část cesty jsem tehdy v mapách neměl, občas jsem bloudil a držel se ukazatelů na silnicích, ale celkem zdráv jsem dorazil za 3,5 dne z Prahy na Sněžku přes Čelákovice, Lysou nad Labem, Milovice, Libáň, Prachovské skály, Lomnici nad Popelkou, Jilemnici, Vrchlabí a Obří důl. Z vrcholu jsem pak ještě pokračoval kolem Bílého Labe přes Sněžné jámy k pramenům Labe a končil Labským dolem ve Špindlerově Mlýně. Spal jsem po širákem na střídačce fotbalového hřiště, u starobylých dřevěných šaten pískovcového koupaliště nebo v opuštěném parkovním altánu. Po cestě jsem občas zašel do hospůdky nebo se vykoupal. Když jsem dorazil na vrchol Sněžky, zažil jsem celkem pozitivní pocit. Od té doby se tam vracím každý rok, pěšky a po nějaké zajímavé trase.

Z 6-ti cest jsem z Prahy šel 4 krát, jednou z Koutů nad Desnou a jednou z Děčína. Sám jsem šel jen poprvé. Podruhé jsme začínali proti proudu Jizery, ale pak se trasa musela zkrátit přes Český Ráj. Potřetí nám to podél Jizery vyšlo, přes Železný Brod jsme pokračovali dál podél Kamenice a přes Hvězdu s rozhlednou Štěpánkou do Krkonoš. Počtvrté jsme šli přes vrcholy Pradědu, Králického Sněžníku a Velké Deštné. Sám jsem si pak vylezl i na Studniční a Luční horu, abych nebyl jen na nejvyšších vrcholech 3 nejvyšších pohoří ČR, ale i na 3 nejvyšších vrcholech ČR. Popáté jsme šli přes nejnižší bod ČR (za Hřenskem poblíž hraničního kamene u hladiny Labe) přes České Švýcarsko, Luž v Lužických horách, Ještěd, Jizeru a Smrk v Jizerských horách a Vysoké kolo v Krkonoších. Letos to tedy bylo přes Říp.

Den první
Ráno vyrážím pěšky do práce, mám to přes 8km a musím se často prodírat kolem kolon aut, protože jdu nejkratší cestou. Odpoledne si ještě střihnu 6km - dvakrát přes Vltavu a mezitím Stromovkou k lávce v Tróji, kde máme sraz. Odtud pak v počt dvou vyrážíme podél Vltavy. Cestu u Řeže, na rozdíl od nočního pochodu z Mělníka, nacházíme snadno a nebloudíme. První občersvení máme pod Máslovicemi na konci úzké stezky, ketrá vede u skal nad řekou. V Kralupech přecházíme Vltavu a pokračujeme Dvořákovou stezkou do Nelahozevsi. Pak se začíná stmívat. My občas méně a občas více bloudíme. trasa se mírně liší od mapy a ani s čelovkou se nám nedaří najít značku. Za mírného poprchávání dorážíme k nočnímu Řípu, lezeme přes dvě menší skalky a míjíme nádherné noční výhledy na okolní osvětlené vesnice. Po druhé hodině ranní uléháme pod převislou střechu u turistické chaty pod vrcholem.
ujito: 63km


Den druhý
Vstáváme pozdě, v noci pršelo, ale mokří téměř nejsme. Snídáme teplý koláč z nabídky občersvení v chatě. Na další cestu vyrážíme od rotundy sv. Jiří. V Krabčicích opouštíme značku. Po silnicích a polních cestách, jen podle mapy, dorážíme přes Bechlín, Benzínov a Račice do Štětí. Je celkem vedro, ale začínají se stahovat mraky. Po turistických značkách pokračujeme do Kokořínska. Ve Stračí začíná pršet a u Hada zase přestává. V Tupadlech v hospodě jíme a hasíme žízeň. Kokořínsko procházíme přes Království a zase prší. Pod horou Nedvězí bloudíme a do Dubé si zbytečně zacházíme přes Dražejov, cestu si aspoň krátíme po silnici místo po žluté. Z Dubé se pokoušíme ke Mlýnku jít kratší cestou po červené, ale myslím, že to bylo na nic. V údolí se seznamujeme s partou, která staví dětský tábor a ochotně nám radí další cestu. Míjíme Vrchovany a máme pěkný výhled po cestě k Starému Bernštejnu. K Šedině dorážíme již za tmy a v Uhlířově dole nacházíme pěkný velký převis, který nás ochrání před nočními průtržemi. V měkkém suchém listí spánek nemá chybu.
ujito: 45km

Den třetí
Z Uhlířova dolu začínáme Selskou roklí do Strých Splavů k Máchovu jezeru. Přes Polomené hory a Hradčanské stěny jdeme po nových značkách v bývalém vojenském prostoru. V Hradčanech krátce zastavujeme u pěkného infocentra, kde propagují místní vzácné lokality divokého vodního ptactva. U Hradčanského potoka míjíme tábory vodáků, kteří se chystají na sjezd Ploučnice. V Mimoni doplňujeme zásoby, v čínské restauraci jíme a zažíváme odchod dvou mladíků bez placení. Majitelka tropí poplach a bodří vodáci jí pomáhají "zločince" dopadnout (to měli tu drzost ještě si nechat jídlo zabalit na cestu :) ). Další cestu, vzhledem k časovému skluzu, raději volím po silnici. Je to sice míň záživné, ale kratší a rychlejší. Obcházíme Ralsko do Novin p. R. a kolem Průrvy Ploučnice (zapoměli jsme si jí pořádně prohlédnout) pokračujem do Stráže po Ralskem. U Horeckého rybníku ztrácíme značku, abychom jí zase za Hamrem našli. Přes sedlo u Děvína dorážíme do Osečné. Obdivujeme staleté Kotelské lípy a za Čertovou zdí začíná pršet. V Malém Dubu přestává a vidíme někdy i 2 duhy. Končíme za světla v Českém Dubu a procházíme zámkem (domov důchodců). Hledáme střechu nad hlavou. Místní nás posílají do hotelu, ale na nástěnce u infocentra nacházíme mapku s odkazem na levnější ubytování v sokolovně, která je hned u náměstí. Náhodou tam ten večer správce s přáteli hraje volejbal. Usínáme v suchu na pohodlných postelích. Jediná chybka byla, že ve sprše netekla teplá voda :)
ujito: 54km


Den čtvrtý
Z Českého Dubu bez problémů vyrážíme přes Vrchovinu kolem malého letiště do Hodkovic nad Mohelkou. Po cestě máme pěkné výhledy na Ještěd. Doplňujeme zásoby a pokračujeme do Záskalí a Rádla, občas ztrácíme značku a po asi 3 větších zacházkách odpočíváme na kraji Jablonce nad Nisou. Na Černou Studnici je již cesta bez problémů. Míjí nás několik velorexů (měli asi nahoře sraz) a turistický vláček.


Nejprve stoupáme na vrchol rozhledny, kde je pěkný výhled a počasí nám dnes také přeje. Pak se posilňujeme v místní restauraci. Ze Studnice klesáme (opět s menší zacházkou) k Držkovu a u Návarova přecházíme Kamenici. U zříceniny odbočujeme přes Stanový k Vysokému nad Jizerou. Po cestě máme nádherné výhledy na Krkonoše. Pokračujeme dál a za soumraku míjíme Dykovu skálu. U hradu Nístějka jsme již za tmy. Jizeru přecházíme u Maříkova a po osvětlené silnici stoupáme podél Vejpalického potoka. Končíme v budce zastávky autobusu u Zabuchu.
ujito: 57km


Den pátý
Vstáváme brzo, v noci bylo chladno a moc se na tvrdé podlaze spát nedalo. Ve Stromkovicích opouštíme silnici a stoupáme do Rezku. Odtud dolů ke Skelným Hutím a opět nahoru k Černé skále. Kolem Krausovy boudy klesáme až na hráz Labské přehrady. Vycházkovou cestou přicházíme do Špindlerova Mlýna. Přes Svatý Petr pokračujeme Starou Bucharovou cestou na Kozí hřbety. Tam odpočíváme a kocháme se výhledy.


Pod Luční horou naposledy doplňuji vodu. U Luční boudy se nezastavujeme a v závěru výstupu předbíháme davy turistů. Na Sněžce jsme před druhou hodinou.


Na vrcholu potkávám známého, se kterým jsme vyráželi ke Sněžce z Pradědu (tehdy mu to nevyšlo), letos šel s partou kamarádů z Hřenska, jako já loni, ale trochu jinou cestou. Z vrcholu jsme jen seběhli do Pece a v 16:00 jsme již vyjížděli autobusem.
ujito: 31km

Konec dobrý, všechno dobré. Po cestě domů řidič s naším autobusem boural a přes půl hodiny jsme čekali, než se to vyřeší :)
Celkem ujito: 250km

Plány a cíle v roce 2007 II.

Naposledy jsem bilancoval v dubnu po Mělnickém maratonu. Jarní sezónu jsem dokončil víceméně podle plánu. V létě jsem jako každý rok přešel od běhání k chůzi. Předsevzatých výsledků jsem většinou nedosáhl, ale jakési zlepšení od loňska tu je. Akcí, o kterých jsem uvažoval, jsem se zúčastnil a přidal pár navíc. Něco jsem i uplaval, ale to nestojí za řeč.

Co mám od dubna za sebou:

V noci podél Vltavy	Mělník - Praha	chůze	78km
Prodloužený víkend s rodinou	Andrlův Chlumu	chůze	69km
Běh Javorkou	6km	běh	0:24:11
PIM	maraton	běh	3:36:29
Turistický pochod s rodinou	Prčice	chůze	26km
Celní půlmaraton	půlmaraton	běh	1:30:00
Sri Chinmoy Self-transcendence race	100km + 12h	běh	10:35:43 + 115km
Jirkovský Crossmarathon	maraton	běh	3:40:19
Přímořská turistika s rodinou	Bulharsko	chůze	59km
Přímořské pobíhání	Bulharsko	běh	91km
Víkend s rodinou - outdoor a lezení po skalách	Kokořínsko	chůze	30km
Praha - Říp - Sněžka - Pec pod Sněžkou	4,5 dne	chůze	250km

Co plánuji:
24h přechod Roháčů, Západních Tater a Červených vrchů
Turistický týden s rodinou
Sri Chinmoy Self-transcendence race, 24h běh, Kladno
Lezení ve Walliských Alpách
Jungfrau Marathon
Monacký maraton, Slatiňany
Benešovský maraton Pojizeřím, Benešov u Semil
Pražský maraton, Praha - Stromovka
Horolezecký krosmaraton, Česká Lípa
Porubský dvojmaraton, Ostrava
Pražská stovka

Plán je zatím předběžný, ale pokud budu zdráv a nepřijde mi do termínů akcí něco důležitějšího, tak se pokusím ho dodržet.

Přímořské pobíhání

Zatímco jiní podávali heroické ironmanské, maratonské a ultramaratonské výkony, já jsem trpěl vedrem v jednom turistickém ghetu nejchudší země Evropské unie. Naštěstí se občas objevily mraky a krátce sprchlo, ale velmi sporadicky.

Při troše snahy se dalo uniknout na zajímavější místa a i děti naše výlety uvítaly s vidinou dalšího neobvyklého suvenýru, či zapadlého mořského zákoutí s nepřebraným nalezištěm mušlí a jiných potvor. Nejraději jsem měl několikakilometrovou rozpadající se silničku podél moře. Člověk na ní potkal jen pár zbloudilců. Na konci se dalo pokračovat vzhůru do vnitrozemí nebo po kamenech a zarostlé pláži na skalní útesy, kde se tříštily vlny.

Donutil jsem se běhat, ale ráno se mi to povedlo jenom jednou. Běhal jsem spíš k večeru, nejčastěji před setměním. Často jsem testoval cesty, které jsme další dny použili pro naše výlety. Tak jsme se třeba vyhli otravným taxikářům a pěšky došli po zapomenuté cyklostezce do letního sídla rumunské královny Marie.

Neběhal jsem jen podél moře, ale vybíhal pravidelně i kopce. Z jednoho návrší byl pěkný výhled na naši slunečníkovou plantáž.



Běžců bylo v okolí poměrně dost, ale většina běhala ráno nebo dřív odpoledne. Večer jsem nepotkával nikoho. Plavat se mi moc nedařilo, v potápěčských brýlích jsem nemohl moc dýchat a plavecké jsem nechal doma. Tak, pokud jsem nebyl ověšen dětmi, jsem ve vodě trávil čas rozvalen na nafukovacích nesmyslnostech. Na pláži jsem se pečlivě skrýval pod slunečníkem, který byl jedna z našich prvních investic.

Běhal jsem pomalu a velmi ztěžka. Vedro přes den mě zmáhalo. Naběhal jsem přes 91km a vždy jsem běhal po tvrdém. Chyběly mi měkčí lesní cesty, kterými doma běhy prokládám.

Jsem v běžeckém útlumu, běhat jsem nepřestal, ale nemám teď žádnou koncepci ani plán. Budu teď spíš chodit a lézt. Běhat budu jen, pokud budu doma. Hlavní letní motivace tu však je - začátek srpna, Kladno: běh 24h. Nemám představu kolik bych mohl uběhnout, rád bych 200km.

Jak si užít maraton ve vedru

Považuji trať crossmarathonu v Jirkově za jednu z nejhezčích u nás v republice. Trochu mohou kazit dojem počáteční výhledy směrem na hnědouhelné doly a elektrárny, ale naštěstí se brzy ztratí a běžec, až popadne trochu dechu po výběhu, se může jen kochat táhlými zelenými hřebeny a hřebínky Krušných hor.

Nenechal jsem si tenhle maraton ujít ani letos, přestože se nabízelo několik důvodů, proč neběžet. Trať je poměrně náročná - 765 m převýšení, týden po 12h objektivně nelze zregenerovat a na tuto sobotu byla velmi teplá předpověď počasí. Na druhou stranu, souhrn jednotlivých důvodů proti může být významný důvod pro :)

Profil trati si sám říká o "negative split", většina stoupání je v první části a v závěru se klesá. Běžel jsem jen podle pocitů a začal opravdu pomalu. Předpověď nelhala a teplota se vyšplhala ke 30°C. Pití jsem si nesl s sebou a pil jsem i na všech občerstvovacích a osvěźovacích zastaveních. První půlka největšího stoupání je naštěstí ve stínu stromů, tam se mi podařilo rozhýbat ztuhlé nohy a pak jsem jen předbíhal. Dařilo se mi pozvolna zrychlovat i na otevřených cestách před závěrem stoupání, kde se vzduch nehýbal. Pak v nejvyšších partiích větřík už trochu chladil a v závěrečném seběhu se objevilo i pár mraků. Kdybych ke konci necítil svaly ve stehnech, tak bych mohl zrychlit víc.

Maraton jsem si užil a jsem spokojený. Čas je sice horší než na protrápeném PIMu, ale oproti loňsku jsem se v Jirkově zlepśil o 7 minut - 3:40 letos stačilo na 11. místo a 7. v kategorii. Pro přehled jsem si občas zmáčkl stopky, přibližná tempa jsem měl - 1.-14.km: 5:48/km; 14.-20.km: 5:37/km; 20.-29.km: 5:08/km; 29.-42.km: 4:29/km.

Teď si dávám s běháním pauzu. Letím se zregenerovat k moři. Další maraton běźim v září. Běžecký závodní půst asi přeruším jen jednou v srpnu - láká mě 24h běh v Kladně.

Ambivalentní půlden

Sobotní půlden ve Stromovce ve mě zanechal rozporuplné pocity, ale s postupem času převládají ty pozitivní, které si chci uložit i do svých vzpomínek.

foto ultrabeh.sk

12 hodin od 7:00 ráno jsem většinou běžel. Bohužel občas nad mým tělem převzala vládu neznámá síla a zastavila mě. Zastavování nebylo spojeno s únavou nebo vyčerpáním, nechytaly mě křeče do svalů, neztrácel jsem motivaci - přepadla mě obyčejná nevolnost, přesněji neobyčejně velká.

Prvních 20 km jsem v plánovaném tempu 5:30/km strávil v příjemném rozhovoru s Bohušem z Olomouce, má za sebou přes 80. maratonů a řadu ultrazávodů, včetně 48h v Brně. Na jedné občerstvovací zastávce jsme se rozdělili, já mírně zrychlil a stihl maraton do 3:45 (cca 3:44:42). Pak jsem pro jistotu zvolnil a 50km měl kolem 4:31 a necelých 65km za 6h. Pořád jsem se cítil dobře, teplota se mírně zvyšovala, bylo pod mrakem a jen jsem cítil, že i když běžím pomalu, začínám se přehřívat.

Někdy v té době jsem se musel dopustit fatální stravovací chyby, pil jsem pravidelně a málo: vodu a černý čaj, občas hlt koly, rozpuštěný hořčík a jednou jsem se napil džusu. Kolem poledne jsem začal i jíst, banány, hroznový cukr a meloun (ten jsem většinou jen vysál a vyplivl). Začalo mi být špatně, ale pořád jsem běžel. Zkusil jsem těstoviny a pivo, snědl jsem jedno sousto a vypil hlt a dál neriskoval. Abych získal zpět pohodu běhu, zkusil jsem všechno. Máčel jsem se houbou, převlékl jsem se celý do suchého, vzal si lehčí boty, kšilt proti slunci a černé brýle. Bylo mi hůř a hůř, všichni mě předbíhali a bylo mi to jedno - sice jsem pořád běžel, ale rychlí chodci mě předcházeli. Dorazil jsem na občerstvovací stanici, jako stébla trávy jsem se chytil žaludečního čaje, donutil jsem se ho vypít a to byl pomyslný poslední hřebíček do mé rakve - nestačil jsem ani doběhnout na WC. Vyprázdnění žaludku mi nepomohlo, motal jsem se ze strany na stranu, nemohl jsem běžet, nemohl jsem jít. Odploužil jsem jedno kolo a musel jsem si lehnout na lavičku, pozoroval jsem mraky a bylo mi všechno jedno. Nevěděl jsem kolik jsem uběhl hodin. Měl jsem pocit, že jsem se beznadějně propadl na poslední místo. Věděl jsem, že plánovaných 120km je už dávno v prachu a jen jsem si představoval, že pokud se někdy zvednu, budu se snažit dopajdat aspoň těch 100km. Trochu jsem se otřepal, ale běh pořád za nic nestál. Pokud jsem měl sílu, pokusil jsem se povzbudit spoluběžce a s někým jsem i prohodil nějaké slovo. Náhodou jsem odkroužil jedno kolo i s Markem z Herbalifu, v půlce měl možná větší problémy než já, chytly ho křeče a musel se nechat masírovat. Na občerstvovačce mi věnoval nějaký zklidňující koncentrát do vody (tuším, že z aloe vera), vypil jsem ho a asi mi pomohl - tímto ještě jednou děkuji za nezištnou pomoc. Dobře mi nebylo, ale ohnutý a zkroucený jako paragraf jsem se mohl trochu rozběhnout.

Někdy v té době jsem zdolal 100km/10:35:43. Začal jsem zase vnímat okolí, spoluběžce, 6-ti hodinovkáře, fandy. Miloš Škorpil mě nutil se narovnat, nepokoušel jsem se mu vysvětlit, že v jiné poloze se nedokážu pohybovat. Objevila se a začla povzbuzovat rodina. Ochladilo se. Zkusil jsem se narovnat a šlo to. Zkusil jsem zrychlit a teké to šlo. Bylo mi pořád špatně, ale už mě to nebrzdilo. Začal jsem závodit sám se sebou a uvěřil, že uběhnu i těch 110km. Poslední metry jsem měl dost sil zavěsit se za jednoho finišujícího běžce 6h, který si myslel, že ho chci připravit o lepší místo :)

Výsledek souboje duševní vůle vs. fyzická slabost: nerozhodně, i když vůle podala lepší sportovní výkon :)). Jinak nejlepší stovkaři milosrdně po 100km odstoupili a nechali nám 12-ti hodinovkářům lepší umístění :D. Můj výkon něco přes 115km zaostal za mým plánem 5 km, ale nemůžu být nespokojen. Vítězi jsou všichni kdo doběhli, všem gratuluji a bylo mi ctí s vámi běžet!

Půlmaratonské potěšení

Do pátku jsem za 6 dnů odběhal skoro 172 kilometrů. Částečně díky teplému počesí, ale také cíleně v přípravě na 12h, jsem běhal v průměrném tempu 5:38/km a bez větśích kopců. Od té doby odpočívám jen s pár krátkými udržovacími běhy (pořád pomalu do 5:00/km).

Původně jsem neměl Celní půlmaraton běžet, ale po posunutí 12h běhu o týden jsem ho do svých plánů zařadil. Pŕedtím než přišly vedra jsem chtěl běžet 1:29, ale poslední týden jsem byl jako zbitý a také bez trěninku v kopcích, tak jsem na ćas rezignoval. Chtěl jsem se jen za pomalé běhy odměnit něčím rychlejším.

Celní půlmaraton mi vyhovuje z nékolika důvodů: běźi se ve všední den večer, start a cíl je pár set metrů od domova a už podruhé vyšlo dobré běžecké počasí. Letos před startem jsem se v pohodě rozcvičil a rozběhal. Celou trasu jsem sice odmačkával mezičasy, ale na hodinky jsem se nedíval. Rozběhl jsem se rychleji, tempo jsem pak po prvním kole srovnal. Odkroužil jsem skoro celo trať s Toskem. Měl jsem připravené pití, ale bylo chladno a napil jsem se až po 5. okruhu. Možná jsem se měl napít dřív a nemusel jsem v 6. okruhu zpomalit. Přestalo mi to běžet a zavěsil jsem se za Toska. Pak jsem se otřepal a poslední okruh zase zrychlil. Čas není sice nijak oslňující, ale já jsem nadmíru spokojen. OR v 1/2M jsem si posunul na pěkných 1:30:00.

Vedro, Prčice a davové nadšení

Na začátek pozitivně - pozor budu se chlubit.
Chlubení rodičovské: Můj syn ve věku 6-ti let úspěšně pěšky zdolal 26 km (loni zvládl 23) v docela velkém teple. Motivace byla velká - zmrzliny po cestě, vidina cílové botičky a šel to i za nemocnou sestřičku :)
Chlubení běžecké: Od doby, kdy jsem si začal počítat naběhané kilometry (necelý rok a půl), jsem se konečně přehoupl přes 5000 km.

A teď reálně - neběhá mi to, tedy nechce se mi běhat. Pořád se sám před sebou na něco vymlouvám, že potřebuju odpočívat po maratonu, že je moc vedro... Ráno odkládám běh na večer a večer na další den. Chůze mi nevadí, vyrazil bych někam do temných lesů a jen pozoroval přírodu ze stinných cest.


Jak jsme naznačil, šel jsem v sobotu pochod Praha-Prčice, jednu z kratších tratí. Letos mi přišlo, že bylo méně opilců, nehlídaných psů a otravných kuřáků. Pořád mi ale vadí davovost, někomu šlapete na paty nebo někdo vám. Má to však i výhodu, neustálé změny, ruch a děj zaujímají děti a těm se pak lépe jde.


Davová psychoza, emoce a nadšení mi čím dál víc přijdou cizí. Jejich vyvolávání je snadno vypočitatelné a laciné působení na člověka. Nejsem proti tomu imunní, občas cítím v davu sounáležitost, ale zůstává ve mě po tom umělá pachuť. O davu jsem začal přemýšlet při svém nedělním večerním 30 km běhu, který mě zavedl i k vršovickému Ďolíčku. Věrné fanoušky Bohemians 1905 bylo slyšet v celém údolí Botiče.

Nedá mi to, abych se nepodělil i o svou hloupost. Na zmíněný nedělní běh jsem si vzal svůj nový fuel belt od Enervitu a do dvou lahviček jsem si nalil colu. Lahvičky jsem nechal nějakou dobu otevřené, aby vyprchal oxid uličitý. Vše jsem pečlivě zavřel a colu dal na záda. Uběhl jsem 100 m, ozvaly se dvě rány a půlku lahviček jsem měl na zádech. Oxid nevyprchal úplně - malá nádoba, změna teploty a pořádné protřepání vykonalo své :)

Maratonský propadák

PIM 2007 byl můj 20. klasický maraton (nepočítám jeden v 6h). Pro mě to byl propadák, jak tempový tak celkový. Běžel jsem v závěru pomaleji, než při svých nejpomalejších regeneračních výklusech.

Ráno nebylo takové teplo, ale i tak jsem po pár metrech zkorigoval plány a držel se tempa 4:30/km. Do půlky jsem se sice ještě pod 5:00/km nepropadl, ale o něco později ano a začalo mi být nedobře až špatně. Na 35km mě předběhla skupinka s vodičem na 3:30, druhou půlku jsem běžel skoro 2h a do cíle jsem se dostal silou vůle. Pitný režim jsem dodržoval pravidelný - pití trochu, ale často. Křeče jsem nedostal, nohy by běžely, ale žaludek nepustil. Po doběhu to pokračovalo ještě 1/2h a pak se to zklidnilo.

Takhle pomalu jsem běhal loni na jaře (s vyjímkou druhého dne podzimního dvoumaratonu v Porubě) i v 6h jsem měl maraton o 10minut rychlejší. Někoho vedro jen mírně zpomalí, mě odepíše úplně.

Čas běhu a čas odpočinku

Prodloužený víkend měl být ve znamení odpočinku, s rodinou jsem ho strávil na Andrlově chlumu v Podorlicku. Běhal jsem minimálně, trochu plaval a hlavně chodil.

Půldenní pomalé výlety s dětmi zas tak odpočinkové nebyly. Všechny nás zmáhaly změny teplot, pryvy větru a obbčasný déšť. Při dvou návštěvách slaného bazénu v Ústí jsem se na pár set metrů kraulem od dětí utrhl, ale většinu času jsem strávil vybíháním schodů na tobogan s dětským závažím v náručí.

Pěší výlet z České Třebové přes Kozlovský kopec jsem zařadil na neděli, aby si děti užily dopoledne trochu běhu. Při Běhu Javorkou měla naše rodina jednu z nejpočetnějších účastí a získali jsme i cenu za nejmladšího účastníka :). Já si volně odkroužil svůj zatím nejkratší závod (6km). Mrzí mě jen, že jsem o pár sekund neudržel tempo 4:00/km. Pro mě na běh příjemné počasí, zajímavá trať a mírně náročný profil.



Hlavní událostí, která se týká mého sportovního pohybu, byl o tomto víkendu nakonec upgrade dlouhotraťových bot. Staré NB M718NV (384g) pomalu dosluhují a tak jsem u stánku v Javorce dal na radu Pavla Baběráda a koupil si NB MR846WB (360g). PIM v nich ještě nepoběžím, ale pro 12h je pořádně vyšlápnu.

Když ...

Nedojímá mě každá rozkvetlá květina. Neprožívám každý svůj krok. Nejsem nadšen z amatérských výplodů marketingově neodbytně vnucovaných, které se dokaží trapně sebechválit. Myslím si, že když někomu pomůžu, nemusím se tím chlubit. Nepoloží mě neúspěch. Mám stejný respekt k začátečníkovi a amatérovi, jako k světovému rekordmanovi a profesionálovi.


Nejdu s davem: neskáču na náměstích, nekouřím, nejsem ateista, peníze nejsou pro mě modla, vážím si vzdělání, nechci mít mobil, nechci mít samohyb se spalovacím motorem, používám z hi-tech technologií, jen to co považuji za užitečné. Rodina a děti jsou pro mě víc, než komfort a pohodlí.

Běžecký trénink si vymýšlím sám, neběhám úseky, neměřím si tepovou frekvenci, neběhám se sluchátky a GPS, nekupuji si většinovou a všemi chválenou obuv, je mi jedno jakou značku má mé oblečení. Neběhám kratší závody, abych se zlepšil v delších. Běhám některé maratony týden či 14 dní po sobě, ale jiné klidně vynechám.

Mám však s mnoha lidmi na celém světě rád jednu báseň: If od Josepha Rudyarda Kiplinga.

PÍSEŇ MUŽŮ
Rudyard Kipling
K D Y Ž ...
(překlad Otakar Fischer)

Když bezhlavost svým okem klidně měříš,
ač tupen, sám že nejsi bezhlavý,
když podezříván, pevně v sebe věříš,
však neviníš svých soků z bezpráví,

když čekat znáš, ba čekat beze mdloby,
jsa obelháván, neupadat v lež,
když nenáviděn, sám jsi beze zloby,
slov ctnosti nadarmo však nebereš,

když umíš snít a nepodlehnout snění,
když hloubat znáš a dovedeš přec žít,
když proti triumfu i ponížení
jak proti svůdcům spolčeným jsi kryt,

když nezoufáš, ač pravdivá tvá slova
lstí bídáků jsou pošlapána v kal,
když hroutí se tvé stavení a znova
jak dělník v potu lopotíš se dál,

když spočítat znáš hromadu svých zisků
a na jediný hod vše riskovat,
zas po prohře se vracet k východisku,
a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát,

když přinutit znáš srdce své a čivy,
by s tebou vytrvaly nejvěrněj,
ač tep a pohyb uniká ti živý
a jen tvá vůle káže "Vytrvej!"

když něhu sneseš přílišnou i tvrdost,
když svůj jsi, všem ač druhem jsi se stal,
když sbratřen s davem, uchováš si hrdost
a nezpyšníš, byť mluvil s tebou král,

když řekneš: "svými vteřinami všemi
mně, čase, jak bych závodník byl, služ!"
pak pán, pak vítěz na širé jsi zemi
a co je víc: pak, synu můj jsi muž!

Podél noční Vltavy z Mělníka

Myslím, že se letošní čarodejnické noční putování vydařilo. Vyráželi jsme ve čtyřech večer kolem 19:30 k Mělnické vyhlídce.


Celou noc bylo jasno a na cestu nám svítil měsíc. Z počátku bylo příjemně chladno, to se ještě občas vyskytly roje mušek. K ránu se velmi ochladilo a bylo až mrazivo. Zvláštní atmoséru jasné noci dokreslovaly velké hořící vatry podél řeky a chuchvalce bílé mlhy nad hladinou.

Ještě za světla jsme z vyhlídky dorazili na soutok Labe a Vltavského plavebního kanálu. Postupně jsme došli přes zdymadla k ochranné hrázi kolem Vltavy a již za noci dorazili k Veltruskému parku a nasvícenému zámku.


S menšími zacházkami jsme obešli Kralupy až pod Máslovice. Před Řeží jsme nachodili několik bludných kilometrů a za světla dokončovali cestu přes Klecany, Tróju, Libeňský most k mostu Karlovu. Již sám jsem opouštěl Vltavu u Palackého mostu a dorazil až domů.

Trasa do Tróji byla 58km a ke Karlovu mostu 68km. Přes 78km domů jsem šel 16h 40min.
Kubo, Michale a Martino dík za příjemnou společnost!

Trochu delší tréninkové běhy

Po Mělnickém maratonu si mi zdálo, že jsem toho v poslední době moc nenaběhal. Rozhodl jsem se to změnit. Jeden den jsem si zaplaval, druhý den jsem relaxoval a pak se do toho pustil.

Směřuju trénik k 12-ti hodinovce, i když zlepšit čas na PIMu bych chtěl také, ale až sekundárně.


Dvoufázový trénink mi zabral hodně času, kromě běhu a práce jsem toho moc nestihl. Dřív jsem byl doma ve všední den jen jednou. V sobotu jsme v letní výhni byli s rodinou na výletě na Krlštejně a v neděli na procházce Prahou a na končící výstavě Orbis Pictus v Českém muzeu hudby.

Tady je přibližný přehled jak mé snažení dopadlo:

Doba běhu	Délka [m]	Popis	Prům. tempo
středa ráno	16300	členitý terén 2x8km	5:05
středa večer	11300	mírně členitý terén 3x3,7km	4:40
čtvrtek ráno	23800	členitý terén - obrátka 11900m	5:19
čtvrtek večer	8100m	mírně členitý terén 3x2,7km	5:12
pátek ráno	23800	členitý terén - okruh k Vltavě	5:22
pátek večer	16300	hodně členitý terén - 4 kopce	5:58
sobota večer	27500	členitý terén - okruh přes Nusle k Vltavě	5:43
neděle ráno	24300	členitý terén 3x8km	5:21
neděle večer	11300	mírně členitý terén 3x3,7km	5:25

Za 5 dní jsem v tréninku naběhal 162km v průměrném tempu 5:24 (tím bych mohl na 12h začít :) ). První den jsem špatně došlápl na kámen a v nártu jsem pociťoval bolest - v běhu mě to moc neomezovalo a už to odeznívá. Nejvíc energie mi bralo horko. Úplnou rovinu v okolí nemám, tak jsem odpočíval při kratších trasách na mírně zvlněných okruzích.
V pondělí ještě vyklušu a vzhůru na nočních 70km.

Plány a cíle v roce 2007

Půlku jarní běžecké sezóny v roce 2007 mám za sebou. Ujasnil jsem si několik poznatků a priorit:
- oravdu neumím běhat v teple
- regenerace po pomalé 6h je delší než po rychlejším maratonu
- nebaví mě běhat závody 10km a půlaratony, když už je poběžím, tak jen ve všední den
- spokojenost s vlastním výkonem při závodu a maratonu zvlášť je jen z menší části závislá na výsledném čase
- trénink je nejzajímavější, když si ho vymyslím sám
- chůze v přírodě a lezení po horách budou mému srdci vždy bližší než běh

Co jsem letos zatím absolvoval:
S čím jsem spokojen:
Memoriál Františka Ohery 3:08:39
Zimní přejezd Krkonoš na běžkách
6h Indoor v Brně 69559m
Mělnický maraton míru 3:18:13

S čím až tak spokojen nejsem:
Kbelská desítka 0:40:06
Hervis 1/2 maraton 1:31:50
Českolipský maraton 3:12:17

Co plánuji:
Noční pochod Povltavím
PIM (plán 3:07)
Celní půlmaraton v Praze (plán 1:29)
12h ve Stromovce (plán 120km)
Jirkovský Crossmarathon
Pěšky z Řípu na Sněžku
Zátěžový víkend - 24h nonstop lezení-chůze-běh na horách
Walliské Alpy - aklimatizace + Taschhorn + když vyjde čas Nordend
Jungfrau-marathon
Všechny ostatní víkendy a dovolená - rodina :-)

Další plán si stanovím na podzim.

Mělnický maratón míru

Sobotní počasí v okolí Mělníka bylo ideální na delší běh. Já osobně mám radši větší zimy, ale nestěžuju si. Trať jsem znal z loňska a neplánoval jsem, že bych šel nadoraz. Profil patří k těm těžším, kilometrové prudší stoupání od 34. a od 41. km dělají tuto trať nezapomenutelnou.
Z mého pohledu jsem si síly rozvrhl rovnoměrně, i když jsem měl 2. půlku o 12 minut pomalejší. Říkal jsem si, že bych měl mít sil dost, ale zrychlit nešlo.

Celkově jsem spokojen, vyzkoušel jsem pár inovací (běh v černých brýlích, pevně stažené vlasy), měl jsem své oblíbené číslo 13 na 13. ročníku MMM :) a startovní pole jsem taky neuzavíral (15. z 57 a 11. z 20). Čas 3:18:13 tentokrát nebyl to nejdůležitější.

Nezávislost na běhu

Řada běžců uvádí, že po několika měsících až letech běhání podlehla závislosti na běhu. Nevím do jaké míry se můžu za běžce považovat, ale já nic takového necítím. Mám rád dny kdy neběhám. Většinou si užívám i běh, ale málokdy od začátku.

Běhal jsem od nepaměti, ještě než jsem začal chodit do školy. Pak s většími nebo menšími přestávkami během studií. Vždycky to byl jen doplněk: abych se rozhýbal po zimě, abych vytrénoval fyzičku na hory, abych se zbavil přebytečných kil, abych se připravil na dlouhé pochody ...

Jezero Gjende (Norsko 1996)
Raději než běh mám chůzi - v přírodě a na horách. Při chůzi můžu mít vše co potřebuji s sebou. Nepotřebuji servis, doprovodné auto, připravené občerstvovačky nebo po doběhnutí sprchu. Dřív než jsem uběhl první maraton ušel jsem první stovku, která mi dala zabrat daleko víc. K prvnímu maratonu jsem se odhodlal taky jen v přípravě na velmi těžkou pěší pouť do Santiaga de Compostela (a zároveň jsem podlehl reklamní kampani PIMu - první maraton zdarma).

Přišla rodina, děti a nedostatek času, tak jsem běh povýšil z vedleší koleje na hlavní. A když něco začnu dělat, snažím se, aby to aspoň trochu za něco stálo. Chci se zlepšovat v čase i vzdálenosti. Nemíval jsem rád závody a běhání v davu, ale teď mi závody určují rytmus a větší intenzitu přípravy a někdy při nich zoufale hledám někoho, s kým bych držel tempo.

Závislost na běhu nemám. Možná to vypadá, že by mně měl běh nahradit závislot jinou. O tom nic nevím ...

Nevíte náhodou o někom, kdo pořádá expedici do Číny na Kongur (7719) nebo do Tádžikistánu na Pik Samani (7495)? Fakt ne? Možná bych manželku přemluvil, aby mě pustila. A nebo do Aljašky na Mount McKinley (6194), do Peru na Huascarán (6768), do Nepálu na Cho-Oyu (8201), ...

Nevím, že bych na něčem byl závislý ;)

Českolipský maratón

8.ročník Českolipského maratónu se mi nevydařil. Čas 3:12:17 je sice můj druhý nejrychlejší, ale spokojen nejsem. V druhé půlce jsem odpadl, asi musím ještě zregenerovat po 6-ti hodinovce a počasí mi taky nesedlo. Aspoň jsem si udělal OR na půlmaraton. Reputaci si zkusím vylepšit na PIMu.

Sběratelství

Někdo sbírá známky, někdo maratony a já mimo jiné hory. Rád po horách chodím. Když už nemůžu jít, lezu. Nejlepší pocit mám, když vlastními silami vystoupím na vrchol. Čím vyšší hora, tím mě láká víc. Někdy nemusí být ani tak vysoká, některé hory jsou prostě výzvy.

Matterhorn (Walliské Alpy 1999)
Pokud jsem plánoval něco obtížnějšího, snažil jsem se připravit i horolezecky a vyrážel jsem pak většinou se zkušenějším lezcem.

Nemusím být na horách s davy jiných lidí a občas se rád podívám i trochu dál.

Základní tábor pod Pik Leninem (Pamír 2001)
Poslední dobou nemám v létě tolik času, jezdím tedy hlavně do Alp. K srdci mi přirostl Wallis, kraj čtyřtisícovek mezi Švýcarskem a Itálií.

Panoramatický pohled z vrcholu Alphubelu (Walliské Alpy 2006)
Když jsem vystoupil na pár alpský vrcholů, řekl jsem si, že bych si mohl udělat sbírku těch nejvyšších. Našel jsem si nejpřehlednější seznam hlavních a vedlejších 4000-covek (Die 4000er der Alpen) a stanovil si cíl stanout na 10+1 nejvyšších alpských vrcholech. Má bilance po konci roku 2006 je:

	hora	výška (m.n.m.)	země	výstup roku
1.	Mont Blanc	4807	Francie, Itálie	1994, 2001
2.	Dufourspitze	4634	Švýcarsko	2000
3.	Nordend	4609	Švýcarsko
4.	Zumsteinspitze	4563	Švýcarsko, Itálie	2006
5.	Signalkuppe (Punta Gnifetti)	4556	Švýcarsko, Itálie	2006
6.	Dom	4545	Švýcarsko	2002
7.	Liskamm - východní vrchol	4527	Švýcarsko, Itálie	2006
8.	Weisshorn	4505	Švýcarsko	2003
9.	Täschhorn	4491	Švýcarsko
10.	Liskamm - západní vrchol	4479	Švýcarsko, Itálie	2006
11.	Matterhorn	4477	Švýcarsko, Itálie	1999

Začátek

Budu sem psát krátké poznámky o chůzi, běhání, závodech a outdoorových akcích.