Přímořské pobíhání

Zatímco jiní podávali heroické ironmanské, maratonské a ultramaratonské výkony, já jsem trpěl vedrem v jednom turistickém ghetu nejchudší země Evropské unie. Naštěstí se občas objevily mraky a krátce sprchlo, ale velmi sporadicky.

Při troše snahy se dalo uniknout na zajímavější místa a i děti naše výlety uvítaly s vidinou dalšího neobvyklého suvenýru, či zapadlého mořského zákoutí s nepřebraným nalezištěm mušlí a jiných potvor. Nejraději jsem měl několikakilometrovou rozpadající se silničku podél moře. Člověk na ní potkal jen pár zbloudilců. Na konci se dalo pokračovat vzhůru do vnitrozemí nebo po kamenech a zarostlé pláži na skalní útesy, kde se tříštily vlny.

Donutil jsem se běhat, ale ráno se mi to povedlo jenom jednou. Běhal jsem spíš k večeru, nejčastěji před setměním. Často jsem testoval cesty, které jsme další dny použili pro naše výlety. Tak jsme se třeba vyhli otravným taxikářům a pěšky došli po zapomenuté cyklostezce do letního sídla rumunské královny Marie.

Neběhal jsem jen podél moře, ale vybíhal pravidelně i kopce. Z jednoho návrší byl pěkný výhled na naši slunečníkovou plantáž.



Běžců bylo v okolí poměrně dost, ale většina běhala ráno nebo dřív odpoledne. Večer jsem nepotkával nikoho. Plavat se mi moc nedařilo, v potápěčských brýlích jsem nemohl moc dýchat a plavecké jsem nechal doma. Tak, pokud jsem nebyl ověšen dětmi, jsem ve vodě trávil čas rozvalen na nafukovacích nesmyslnostech. Na pláži jsem se pečlivě skrýval pod slunečníkem, který byl jedna z našich prvních investic.

Běhal jsem pomalu a velmi ztěžka. Vedro přes den mě zmáhalo. Naběhal jsem přes 91km a vždy jsem běhal po tvrdém. Chyběly mi měkčí lesní cesty, kterými doma běhy prokládám.

Jsem v běžeckém útlumu, běhat jsem nepřestal, ale nemám teď žádnou koncepci ani plán. Budu teď spíš chodit a lézt. Běhat budu jen, pokud budu doma. Hlavní letní motivace tu však je - začátek srpna, Kladno: běh 24h. Nemám představu kolik bych mohl uběhnout, rád bych 200km.

Jak si užít maraton ve vedru

Považuji trať crossmarathonu v Jirkově za jednu z nejhezčích u nás v republice. Trochu mohou kazit dojem počáteční výhledy směrem na hnědouhelné doly a elektrárny, ale naštěstí se brzy ztratí a běžec, až popadne trochu dechu po výběhu, se může jen kochat táhlými zelenými hřebeny a hřebínky Krušných hor.

Nenechal jsem si tenhle maraton ujít ani letos, přestože se nabízelo několik důvodů, proč neběžet. Trať je poměrně náročná - 765 m převýšení, týden po 12h objektivně nelze zregenerovat a na tuto sobotu byla velmi teplá předpověď počasí. Na druhou stranu, souhrn jednotlivých důvodů proti může být významný důvod pro :)

Profil trati si sám říká o "negative split", většina stoupání je v první části a v závěru se klesá. Běžel jsem jen podle pocitů a začal opravdu pomalu. Předpověď nelhala a teplota se vyšplhala ke 30°C. Pití jsem si nesl s sebou a pil jsem i na všech občerstvovacích a osvěźovacích zastaveních. První půlka největšího stoupání je naštěstí ve stínu stromů, tam se mi podařilo rozhýbat ztuhlé nohy a pak jsem jen předbíhal. Dařilo se mi pozvolna zrychlovat i na otevřených cestách před závěrem stoupání, kde se vzduch nehýbal. Pak v nejvyšších partiích větřík už trochu chladil a v závěrečném seběhu se objevilo i pár mraků. Kdybych ke konci necítil svaly ve stehnech, tak bych mohl zrychlit víc.

Maraton jsem si užil a jsem spokojený. Čas je sice horší než na protrápeném PIMu, ale oproti loňsku jsem se v Jirkově zlepśil o 7 minut - 3:40 letos stačilo na 11. místo a 7. v kategorii. Pro přehled jsem si občas zmáčkl stopky, přibližná tempa jsem měl - 1.-14.km: 5:48/km; 14.-20.km: 5:37/km; 20.-29.km: 5:08/km; 29.-42.km: 4:29/km.

Teď si dávám s běháním pauzu. Letím se zregenerovat k moři. Další maraton běźim v září. Běžecký závodní půst asi přeruším jen jednou v srpnu - láká mě 24h běh v Kladně.

Ambivalentní půlden

Sobotní půlden ve Stromovce ve mě zanechal rozporuplné pocity, ale s postupem času převládají ty pozitivní, které si chci uložit i do svých vzpomínek.

foto ultrabeh.sk

12 hodin od 7:00 ráno jsem většinou běžel. Bohužel občas nad mým tělem převzala vládu neznámá síla a zastavila mě. Zastavování nebylo spojeno s únavou nebo vyčerpáním, nechytaly mě křeče do svalů, neztrácel jsem motivaci - přepadla mě obyčejná nevolnost, přesněji neobyčejně velká.

Prvních 20 km jsem v plánovaném tempu 5:30/km strávil v příjemném rozhovoru s Bohušem z Olomouce, má za sebou přes 80. maratonů a řadu ultrazávodů, včetně 48h v Brně. Na jedné občerstvovací zastávce jsme se rozdělili, já mírně zrychlil a stihl maraton do 3:45 (cca 3:44:42). Pak jsem pro jistotu zvolnil a 50km měl kolem 4:31 a necelých 65km za 6h. Pořád jsem se cítil dobře, teplota se mírně zvyšovala, bylo pod mrakem a jen jsem cítil, že i když běžím pomalu, začínám se přehřívat.

Někdy v té době jsem se musel dopustit fatální stravovací chyby, pil jsem pravidelně a málo: vodu a černý čaj, občas hlt koly, rozpuštěný hořčík a jednou jsem se napil džusu. Kolem poledne jsem začal i jíst, banány, hroznový cukr a meloun (ten jsem většinou jen vysál a vyplivl). Začalo mi být špatně, ale pořád jsem běžel. Zkusil jsem těstoviny a pivo, snědl jsem jedno sousto a vypil hlt a dál neriskoval. Abych získal zpět pohodu běhu, zkusil jsem všechno. Máčel jsem se houbou, převlékl jsem se celý do suchého, vzal si lehčí boty, kšilt proti slunci a černé brýle. Bylo mi hůř a hůř, všichni mě předbíhali a bylo mi to jedno - sice jsem pořád běžel, ale rychlí chodci mě předcházeli. Dorazil jsem na občerstvovací stanici, jako stébla trávy jsem se chytil žaludečního čaje, donutil jsem se ho vypít a to byl pomyslný poslední hřebíček do mé rakve - nestačil jsem ani doběhnout na WC. Vyprázdnění žaludku mi nepomohlo, motal jsem se ze strany na stranu, nemohl jsem běžet, nemohl jsem jít. Odploužil jsem jedno kolo a musel jsem si lehnout na lavičku, pozoroval jsem mraky a bylo mi všechno jedno. Nevěděl jsem kolik jsem uběhl hodin. Měl jsem pocit, že jsem se beznadějně propadl na poslední místo. Věděl jsem, že plánovaných 120km je už dávno v prachu a jen jsem si představoval, že pokud se někdy zvednu, budu se snažit dopajdat aspoň těch 100km. Trochu jsem se otřepal, ale běh pořád za nic nestál. Pokud jsem měl sílu, pokusil jsem se povzbudit spoluběžce a s někým jsem i prohodil nějaké slovo. Náhodou jsem odkroužil jedno kolo i s Markem z Herbalifu, v půlce měl možná větší problémy než já, chytly ho křeče a musel se nechat masírovat. Na občerstvovačce mi věnoval nějaký zklidňující koncentrát do vody (tuším, že z aloe vera), vypil jsem ho a asi mi pomohl - tímto ještě jednou děkuji za nezištnou pomoc. Dobře mi nebylo, ale ohnutý a zkroucený jako paragraf jsem se mohl trochu rozběhnout.

Někdy v té době jsem zdolal 100km/10:35:43. Začal jsem zase vnímat okolí, spoluběžce, 6-ti hodinovkáře, fandy. Miloš Škorpil mě nutil se narovnat, nepokoušel jsem se mu vysvětlit, že v jiné poloze se nedokážu pohybovat. Objevila se a začla povzbuzovat rodina. Ochladilo se. Zkusil jsem se narovnat a šlo to. Zkusil jsem zrychlit a teké to šlo. Bylo mi pořád špatně, ale už mě to nebrzdilo. Začal jsem závodit sám se sebou a uvěřil, že uběhnu i těch 110km. Poslední metry jsem měl dost sil zavěsit se za jednoho finišujícího běžce 6h, který si myslel, že ho chci připravit o lepší místo :)

Výsledek souboje duševní vůle vs. fyzická slabost: nerozhodně, i když vůle podala lepší sportovní výkon :)). Jinak nejlepší stovkaři milosrdně po 100km odstoupili a nechali nám 12-ti hodinovkářům lepší umístění :D. Můj výkon něco přes 115km zaostal za mým plánem 5 km, ale nemůžu být nespokojen. Vítězi jsou všichni kdo doběhli, všem gratuluji a bylo mi ctí s vámi běžet!