pondělí 5. listopadu 2007

Pouštění draka

O víkendu jsem tréninkově neuběhl ani kilometr, přestože jsem mohl. Raději jsem volné chvíle trávil s dětmi. Přesto jsem se docala naběhal. Pouštěli jsem draka. Přesněji napodobeninu ptáka-dravce, který vypadá jako malý orel. Rozpětí křídel necelé 2m. Loni ho přinesl syn s babičkou z nedaleké drakiády

Draka jsem pouštěl kdysi dávno v dětsví a od té doby jsou mé zkušenosti s větrem mizivé. Nikdy jsem nepěstoval paragliding, ani žádný kite sport. Krátké extempore jsem zažil pouze s větrem přízemním u windsurfingu.


Vybaven elementární znalostí, že start je třeba směřovat proti větru jsem vyrazil s dětmi do terénu. První stanoviště v blízkosti domova se ukázalo jako nevhodné, přestože jsem na něm již několikrát viděl někoho draka pouštět. Využil jsem své běžecké znalosti širšího okolí (jako už několikrát) a dorazili jsme na ideální místo: zelený pás uprostřed zoraného pole na mírně vyvýšeném pahorku, bez dosahu leteckých pžekážek (stromů, vysokého napětí,...).

Začínali jsme dynamický start v tandemu. Krátký rozběh proti větru, jeden nesl draka, druhý kolovrátek s provázkem. Neuspěšné pokusy se ustálily v rozvržení já kolovrátek, syn drak. Po několika pádech jsme přešli k statickému singl startu, který se ukázal jako daleko efektivnější. Draka jsem vypustil z natažené ruky na délku 1/2 metru, počkal jsem, až se vyrovná v závanech větru a začal povolovat. Když se pohyb dravce trochu ustálil, předával jsem pozemní pilotáž plně dětem. Nadšení z vrčícího kolovrátku, kdy drak stoupal, a z vlastní důležitosti v řídící funkci vyúsťovalo často v hádky, kdo z ratolestí pouští častěji. Musel být tedy nastolen spravedlivý systém pravidelného střídání.

Domů jsme se vrátili všichni celí od bahna. Na travnatý pás jsme museli jít přes pole a v oraništi několikrát přistál i drak. Pro velký úspěch se akce další den opakovala, tentokrát na bližším větrném kopci. Manipulace s drakem byla obtížnější, vítr byl silnější a často měnil směr. Přesto jsme dokázali draka dostat do větších výšek. Občas se podařilo zamotat provázek do pár přilehlých borovic a radost nám kazil i fakt, že jsme si vybrali cílové místo venčících majitelů psů, kteří zasadně po svých mazlíčcích exkrementy neulízejí. Pouštění získalo u dětí celkem slušné hodnocení a možná si ho časem zase zopakujeme, ale příští týden máme v plánu cirkus.

čtvrtek 1. listopadu 2007

Hledání nových cest a vzpomínky na Stromovku

Čím míň běhám, tím mám menší chuť o běhání číst, psát nebo mluvit. Když se počasí ochladilo, začalo mě víc bolet rameno a přidala se i bolest v zápěstí a kotníku. Znovu jsem se objednal k ortopédovi a už týden neběhám. Ze svých plánů jsem škrtl Horolezecký krosmaraton v České Lípě. Možná budu muset zrušit i Porubský dvojmaraton, ale o chodeckou Pražskou 100 bych přišel nerad.

S absencí běhu začínám přibírat a rozhodl jsem se víc cvičit doma. Jsem zapřísáhlý odmítač posiloven. Ne že bych je vůbec nepoznal. Jeden semestr na vysoké se mi nechtělo v zimě chodit na kanoistiku na zamrzající Vltavu a chodil jsem do posilovny. Mýslím, že se mi dokonce i trochu věnoval instruktor, ale nebavilo mě to. Podruhé jsem o pár let později využíval volné cvičení. Měli jsme vyhrazenu 1+1 hodinu v posilovně a v sauně. Pojímal jsem to společensky a hodinu v posilovně víceméně prohovořil. Mé zkušenosti mě od posiloven odradily úplně: prostředí, zapálení posilovači, způsob pohybu, prolínající se pachy potů, ... Budu raději cvičit doma a bez přístrojů. Mám sice nějaké jednoduché pomůcky (činky a posilovací kroužky), ale nechám je na později, až záněty odezní. Začínám lovit v paměti, archívech či internetu cviky, které by nenamáhly ramena. Hlavně na posílení břicha. Jen se donutit a začít :)

foto Marek

Poslední delší běh před tím, než jsem přestal běhat, byl Pražský maraton ve Stromovce. Pro mě to dopadlo tristně. Nejde ani tak o výkon. Věděl jsem, že když nemůžu pořádně běhat, nebude to nic moc. Zkusil jsem se nakopnout týden předem superkompenzační dietou, ale nebylo to nic platné. Začal jsem pěkně pomalu a zvolna, držel jsem se se skupinkou, která běžela na celkový čas 3:15 - 3:18, půlku jsme měli za necelých 1:39. Pak jsem se déle zdržel u občerstvení. Bylo poměrně chladno, mírně foukal vítr a začínal jsem cítit rameno. Pokračoval jsem obdobným tempem s tím, že skupinu možná časem doběhnu.

Na 25. km to přišlo, užší cestu mírně blokovali chodci a v jednom místě 3 děti vedle sebe chaoticky se přibližující. Rekognoskoval jsem situaci: 2 děti vlevo u kraje cesty, mezera, dítě vpravo téměř mimo cestu. Rozhodl jsem se neběžet mimo cestu a proběhnout mezerou. V momentě, kdy jsem se snažil do ní vetknout, dítě vpravo mi nepředpokládaně zahradilo cestu. Srážka. Pád. Dítě jsem smetl jednou nohou a spadl na něj, obě ruce a levé koleno. Rameno zabolelo jak čert a dál jsem mohl jen kulhat. Mírně odřené dlaně, naštěstí krev žádná. Pořádně jsem se už nerozběhl, skupinka mi zmizela a já dopajdal do cíle hluboko pod očekávání. Výsledný čas 3:28:07 je sice můj podzimní nejrychlejší, ale v ideálních podmínkách stačil maximálně na konec první půle startovního pole. Musím se dát do kupy a na jaře přidat.

Letos na podzim jsem poprvé spadl při maratonu ve Slatiňanech, podruhé ve Stromovce, ale sbírku maratonských pádů zakládat nehodlám :) Ze Stromovky ještě jedna kuriozita. Po doběhu na mě čekala rodina. Během mého převlékání, děti zlobily ve vestibulu u vchodu před šatnami. Když jsem se konečně připojil, kolem procházel známý sberač maratónov Šaňo Simon, zastavil se u našeho překvapeného syna, potřásl mu pravicí a věnoval mu své startovní číslo 84. Zajímavé je, že Šaňo ve Stromovce vyhrál kategorii M60 a zároveň běžel 60. maraton v roce svých šedesátin.

Jen na okraj. V den otevření jsem navštívil novou prodejnu Triexpert na Žižkově. Nijak mě nenadchla. Běžecké boty a vybavení budu asi dál kupovat na závodech u Pavla Baběráda nebo si nechám vnutit "falešnou" slevu třeba v Hervisu :)