Mějte se všichni fajně v novém roce.Petr alias Mount
pondělí 24. prosince 2007
pondělí 5. listopadu 2007
Pouštění draka
O víkendu jsem tréninkově neuběhl ani kilometr, přestože jsem mohl. Raději jsem volné chvíle trávil s dětmi. Přesto jsem se docala naběhal. Pouštěli jsem draka. Přesněji napodobeninu ptáka-dravce, který vypadá jako malý orel. Rozpětí křídel necelé 2m. Loni ho přinesl syn s babičkou z nedaleké drakiády
Draka jsem pouštěl kdysi dávno v dětsví a od té doby jsou mé zkušenosti s větrem mizivé. Nikdy jsem nepěstoval paragliding, ani žádný kite sport. Krátké extempore jsem zažil pouze s větrem přízemním u windsurfingu.
Vybaven elementární znalostí, že start je třeba směřovat proti větru jsem vyrazil s dětmi do terénu. První stanoviště v blízkosti domova se ukázalo jako nevhodné, přestože jsem na něm již několikrát viděl někoho draka pouštět. Využil jsem své běžecké znalosti širšího okolí (jako už několikrát) a dorazili jsme na ideální místo: zelený pás uprostřed zoraného pole na mírně vyvýšeném pahorku, bez dosahu leteckých pžekážek (stromů, vysokého napětí,...).
Začínali jsme dynamický start v tandemu. Krátký rozběh proti větru, jeden nesl draka, druhý kolovrátek s provázkem. Neuspěšné pokusy se ustálily v rozvržení já kolovrátek, syn drak. Po několika pádech jsme přešli k statickému singl startu, který se ukázal jako daleko efektivnější. Draka jsem vypustil z natažené ruky na délku 1/2 metru, počkal jsem, až se vyrovná v závanech větru a začal povolovat. Když se pohyb dravce trochu ustálil, předával jsem pozemní pilotáž plně dětem. Nadšení z vrčícího kolovrátku, kdy drak stoupal, a z vlastní důležitosti v řídící funkci vyúsťovalo často v hádky, kdo z ratolestí pouští častěji. Musel být tedy nastolen spravedlivý systém pravidelného střídání.
Domů jsme se vrátili všichni celí od bahna. Na travnatý pás jsme museli jít přes pole a v oraništi několikrát přistál i drak. Pro velký úspěch se akce další den opakovala, tentokrát na bližším větrném kopci. Manipulace s drakem byla obtížnější, vítr byl silnější a často měnil směr. Přesto jsme dokázali draka dostat do větších výšek. Občas se podařilo zamotat provázek do pár přilehlých borovic a radost nám kazil i fakt, že jsme si vybrali cílové místo venčících majitelů psů, kteří zasadně po svých mazlíčcích exkrementy neulízejí. Pouštění získalo u dětí celkem slušné hodnocení a možná si ho časem zase zopakujeme, ale příští týden máme v plánu cirkus.
Draka jsem pouštěl kdysi dávno v dětsví a od té doby jsou mé zkušenosti s větrem mizivé. Nikdy jsem nepěstoval paragliding, ani žádný kite sport. Krátké extempore jsem zažil pouze s větrem přízemním u windsurfingu.
Vybaven elementární znalostí, že start je třeba směřovat proti větru jsem vyrazil s dětmi do terénu. První stanoviště v blízkosti domova se ukázalo jako nevhodné, přestože jsem na něm již několikrát viděl někoho draka pouštět. Využil jsem své běžecké znalosti širšího okolí (jako už několikrát) a dorazili jsme na ideální místo: zelený pás uprostřed zoraného pole na mírně vyvýšeném pahorku, bez dosahu leteckých pžekážek (stromů, vysokého napětí,...).
Začínali jsme dynamický start v tandemu. Krátký rozběh proti větru, jeden nesl draka, druhý kolovrátek s provázkem. Neuspěšné pokusy se ustálily v rozvržení já kolovrátek, syn drak. Po několika pádech jsme přešli k statickému singl startu, který se ukázal jako daleko efektivnější. Draka jsem vypustil z natažené ruky na délku 1/2 metru, počkal jsem, až se vyrovná v závanech větru a začal povolovat. Když se pohyb dravce trochu ustálil, předával jsem pozemní pilotáž plně dětem. Nadšení z vrčícího kolovrátku, kdy drak stoupal, a z vlastní důležitosti v řídící funkci vyúsťovalo často v hádky, kdo z ratolestí pouští častěji. Musel být tedy nastolen spravedlivý systém pravidelného střídání.
Domů jsme se vrátili všichni celí od bahna. Na travnatý pás jsme museli jít přes pole a v oraništi několikrát přistál i drak. Pro velký úspěch se akce další den opakovala, tentokrát na bližším větrném kopci. Manipulace s drakem byla obtížnější, vítr byl silnější a často měnil směr. Přesto jsme dokázali draka dostat do větších výšek. Občas se podařilo zamotat provázek do pár přilehlých borovic a radost nám kazil i fakt, že jsme si vybrali cílové místo venčících majitelů psů, kteří zasadně po svých mazlíčcích exkrementy neulízejí. Pouštění získalo u dětí celkem slušné hodnocení a možná si ho časem zase zopakujeme, ale příští týden máme v plánu cirkus.
čtvrtek 1. listopadu 2007
Hledání nových cest a vzpomínky na Stromovku
Čím míň běhám, tím mám menší chuť o běhání číst, psát nebo mluvit. Když se počasí ochladilo, začalo mě víc bolet rameno a přidala se i bolest v zápěstí a kotníku. Znovu jsem se objednal k ortopédovi a už týden neběhám. Ze svých plánů jsem škrtl Horolezecký krosmaraton v České Lípě. Možná budu muset zrušit i Porubský dvojmaraton, ale o chodeckou Pražskou 100 bych přišel nerad.
S absencí běhu začínám přibírat a rozhodl jsem se víc cvičit doma. Jsem zapřísáhlý odmítač posiloven. Ne že bych je vůbec nepoznal. Jeden semestr na vysoké se mi nechtělo v zimě chodit na kanoistiku na zamrzající Vltavu a chodil jsem do posilovny. Mýslím, že se mi dokonce i trochu věnoval instruktor, ale nebavilo mě to. Podruhé jsem o pár let později využíval volné cvičení. Měli jsme vyhrazenu 1+1 hodinu v posilovně a v sauně. Pojímal jsem to společensky a hodinu v posilovně víceméně prohovořil. Mé zkušenosti mě od posiloven odradily úplně: prostředí, zapálení posilovači, způsob pohybu, prolínající se pachy potů, ... Budu raději cvičit doma a bez přístrojů. Mám sice nějaké jednoduché pomůcky (činky a posilovací kroužky), ale nechám je na později, až záněty odezní. Začínám lovit v paměti, archívech či internetu cviky, které by nenamáhly ramena. Hlavně na posílení břicha. Jen se donutit a začít :)
foto Marek
Poslední delší běh před tím, než jsem přestal běhat, byl Pražský maraton ve Stromovce. Pro mě to dopadlo tristně. Nejde ani tak o výkon. Věděl jsem, že když nemůžu pořádně běhat, nebude to nic moc. Zkusil jsem se nakopnout týden předem superkompenzační dietou, ale nebylo to nic platné. Začal jsem pěkně pomalu a zvolna, držel jsem se se skupinkou, která běžela na celkový čas 3:15 - 3:18, půlku jsme měli za necelých 1:39. Pak jsem se déle zdržel u občerstvení. Bylo poměrně chladno, mírně foukal vítr a začínal jsem cítit rameno. Pokračoval jsem obdobným tempem s tím, že skupinu možná časem doběhnu.
Na 25. km to přišlo, užší cestu mírně blokovali chodci a v jednom místě 3 děti vedle sebe chaoticky se přibližující. Rekognoskoval jsem situaci: 2 děti vlevo u kraje cesty, mezera, dítě vpravo téměř mimo cestu. Rozhodl jsem se neběžet mimo cestu a proběhnout mezerou. V momentě, kdy jsem se snažil do ní vetknout, dítě vpravo mi nepředpokládaně zahradilo cestu. Srážka. Pád. Dítě jsem smetl jednou nohou a spadl na něj, obě ruce a levé koleno. Rameno zabolelo jak čert a dál jsem mohl jen kulhat. Mírně odřené dlaně, naštěstí krev žádná. Pořádně jsem se už nerozběhl, skupinka mi zmizela a já dopajdal do cíle hluboko pod očekávání. Výsledný čas 3:28:07 je sice můj podzimní nejrychlejší, ale v ideálních podmínkách stačil maximálně na konec první půle startovního pole. Musím se dát do kupy a na jaře přidat.
Letos na podzim jsem poprvé spadl při maratonu ve Slatiňanech, podruhé ve Stromovce, ale sbírku maratonských pádů zakládat nehodlám :) Ze Stromovky ještě jedna kuriozita. Po doběhu na mě čekala rodina. Během mého převlékání, děti zlobily ve vestibulu u vchodu před šatnami. Když jsem se konečně připojil, kolem procházel známý sberač maratónov Šaňo Simon, zastavil se u našeho překvapeného syna, potřásl mu pravicí a věnoval mu své startovní číslo 84. Zajímavé je, že Šaňo ve Stromovce vyhrál kategorii M60 a zároveň běžel 60. maraton v roce svých šedesátin.
Jen na okraj. V den otevření jsem navštívil novou prodejnu Triexpert na Žižkově. Nijak mě nenadchla. Běžecké boty a vybavení budu asi dál kupovat na závodech u Pavla Baběráda nebo si nechám vnutit "falešnou" slevu třeba v Hervisu :)
S absencí běhu začínám přibírat a rozhodl jsem se víc cvičit doma. Jsem zapřísáhlý odmítač posiloven. Ne že bych je vůbec nepoznal. Jeden semestr na vysoké se mi nechtělo v zimě chodit na kanoistiku na zamrzající Vltavu a chodil jsem do posilovny. Mýslím, že se mi dokonce i trochu věnoval instruktor, ale nebavilo mě to. Podruhé jsem o pár let později využíval volné cvičení. Měli jsme vyhrazenu 1+1 hodinu v posilovně a v sauně. Pojímal jsem to společensky a hodinu v posilovně víceméně prohovořil. Mé zkušenosti mě od posiloven odradily úplně: prostředí, zapálení posilovači, způsob pohybu, prolínající se pachy potů, ... Budu raději cvičit doma a bez přístrojů. Mám sice nějaké jednoduché pomůcky (činky a posilovací kroužky), ale nechám je na později, až záněty odezní. Začínám lovit v paměti, archívech či internetu cviky, které by nenamáhly ramena. Hlavně na posílení břicha. Jen se donutit a začít :)
foto Marek
Poslední delší běh před tím, než jsem přestal běhat, byl Pražský maraton ve Stromovce. Pro mě to dopadlo tristně. Nejde ani tak o výkon. Věděl jsem, že když nemůžu pořádně běhat, nebude to nic moc. Zkusil jsem se nakopnout týden předem superkompenzační dietou, ale nebylo to nic platné. Začal jsem pěkně pomalu a zvolna, držel jsem se se skupinkou, která běžela na celkový čas 3:15 - 3:18, půlku jsme měli za necelých 1:39. Pak jsem se déle zdržel u občerstvení. Bylo poměrně chladno, mírně foukal vítr a začínal jsem cítit rameno. Pokračoval jsem obdobným tempem s tím, že skupinu možná časem doběhnu.
Na 25. km to přišlo, užší cestu mírně blokovali chodci a v jednom místě 3 děti vedle sebe chaoticky se přibližující. Rekognoskoval jsem situaci: 2 děti vlevo u kraje cesty, mezera, dítě vpravo téměř mimo cestu. Rozhodl jsem se neběžet mimo cestu a proběhnout mezerou. V momentě, kdy jsem se snažil do ní vetknout, dítě vpravo mi nepředpokládaně zahradilo cestu. Srážka. Pád. Dítě jsem smetl jednou nohou a spadl na něj, obě ruce a levé koleno. Rameno zabolelo jak čert a dál jsem mohl jen kulhat. Mírně odřené dlaně, naštěstí krev žádná. Pořádně jsem se už nerozběhl, skupinka mi zmizela a já dopajdal do cíle hluboko pod očekávání. Výsledný čas 3:28:07 je sice můj podzimní nejrychlejší, ale v ideálních podmínkách stačil maximálně na konec první půle startovního pole. Musím se dát do kupy a na jaře přidat.
Letos na podzim jsem poprvé spadl při maratonu ve Slatiňanech, podruhé ve Stromovce, ale sbírku maratonských pádů zakládat nehodlám :) Ze Stromovky ještě jedna kuriozita. Po doběhu na mě čekala rodina. Během mého převlékání, děti zlobily ve vestibulu u vchodu před šatnami. Když jsem se konečně připojil, kolem procházel známý sberač maratónov Šaňo Simon, zastavil se u našeho překvapeného syna, potřásl mu pravicí a věnoval mu své startovní číslo 84. Zajímavé je, že Šaňo ve Stromovce vyhrál kategorii M60 a zároveň běžel 60. maraton v roce svých šedesátin.
Jen na okraj. V den otevření jsem navštívil novou prodejnu Triexpert na Žižkově. Nijak mě nenadchla. Běžecké boty a vybavení budu asi dál kupovat na závodech u Pavla Baběráda nebo si nechám vnutit "falešnou" slevu třeba v Hervisu :)
pátek 12. října 2007
Běhání na půl plynu
Pořád mě při běhání něco brzdí. Nemohu běhat rychle, ani objemy, jak bych chtěl.
Nejvíc mi asi vadí stálá mírná bolest v rameni, která se délkou i rychlostí zvětšuje.
Když jsem byl na dalším obstřiku, zas se mi dělaly bolestí mžitky před očima. Ortopéd mi taky vysvětlil, že bolest je spojena víc s námahou (i když jen malou), než s chladem.
Moc se mi teď běhat nechce. Mám i víc práce a některé dny vynechávám běh úplně. Chybí mi motivace a radost z pohybu. Mám pořád pár kilo navíc. Běhám, protože mohu a vím, že kdybych nemohl vůbec, bylo bych na tom hůř. Jsem také přesvědčen, že není umění běhat, když se daří, běžec se zlepšuje a padají osobní rekordy.
Moc mě nebere, ani světové dění kolem běhání. Do letošní pochmurně podzimní nálady zapadl i fakt, že pár hodin po světovém maratonském rekordu v Berlíně, zemřela na rakovinu sestřenice mé ženy, která byla naše vrstevnice a měla syna ve věku našich dětí ...
foto Jarda
O posledním víkendu jsem se zajel mrknout do Benešova u Semil, bylo ideální běžecké počasí a já sledoval, jako pohyblivý pozorovatel, jak při Benešovském maratónu Pojizeřím padal jeden osobní rekord za druhým. Měl jsem z toho radost a ještě jednou všem gratuluju. Mně osobně nevyšel ani plán tréninkově odběhnout maratonskou trať za 3:15. Při běhu jsem byl unavený, i když jsem začal velmi pomalu. Po 10-ti km jsem věděl, že v druhé půlce nezrychlím. Do cíle jsem se pomalu doploužil v čase 3:29:42. Po doběhu jsem ani unavený nebyl a další dny jsem nijak výrazně regenerovat nepotřeboval.
Naberu trochu sil a o mírně rychlejší čas se pokusím ve Stromovce. Žádná sláva to ale nebude. Plány se odkládají na příští rok :)
Moc se mi teď běhat nechce. Mám i víc práce a některé dny vynechávám běh úplně. Chybí mi motivace a radost z pohybu. Mám pořád pár kilo navíc. Běhám, protože mohu a vím, že kdybych nemohl vůbec, bylo bych na tom hůř. Jsem také přesvědčen, že není umění běhat, když se daří, běžec se zlepšuje a padají osobní rekordy.
Moc mě nebere, ani světové dění kolem běhání. Do letošní pochmurně podzimní nálady zapadl i fakt, že pár hodin po světovém maratonském rekordu v Berlíně, zemřela na rakovinu sestřenice mé ženy, která byla naše vrstevnice a měla syna ve věku našich dětí ...
foto Jarda
O posledním víkendu jsem se zajel mrknout do Benešova u Semil, bylo ideální běžecké počasí a já sledoval, jako pohyblivý pozorovatel, jak při Benešovském maratónu Pojizeřím padal jeden osobní rekord za druhým. Měl jsem z toho radost a ještě jednou všem gratuluju. Mně osobně nevyšel ani plán tréninkově odběhnout maratonskou trať za 3:15. Při běhu jsem byl unavený, i když jsem začal velmi pomalu. Po 10-ti km jsem věděl, že v druhé půlce nezrychlím. Do cíle jsem se pomalu doploužil v čase 3:29:42. Po doběhu jsem ani unavený nebyl a další dny jsem nijak výrazně regenerovat nepotřeboval.
Naberu trochu sil a o mírně rychlejší čas se pokusím ve Stromovce. Žádná sláva to ale nebude. Plány se odkládají na příští rok :)
neděle 23. září 2007
Výlet do Slatiňan
V sobotu jsem se pohyboval v Monacu a jeho okolí. Nechci jednoduše vtipkovat na úkor stejnojmenného knížectví. Monaco je výletní restaurace u Slatiňan, města koní. Je tu nejen velký chov, ale v zámku i hippologické muzeum. Kdysi jsem přes Slatiňany procházel, prolézal jsem tehdy malý Kočićí hrádek, mihnul se pŕes náměstí a pokračoval kolem říčky Chrudimky do Chrudimi. Tentokrát jsem si udělal čas i na prohlídku zámeckého parku s výběhem koní Převalského, opuštěným dětským hospodáŕstvím nebo sochou Slezského norika jménem Albín Theseus, která byla předlohou koně Jana Žižky na Vítkově. Hlavní část mého krátkého pobytu jsem ale proběhal.
Po 14-ti dnech běhání od nuly jsem si do tréninku zařadil delśí výběh 30+ respektive 40+. Okolí Monaca byla nejlepší volba. Běžel jsem velmi rovnoměrný positive split od 4:30/km v úvodních 2km k 6:06/km v předposledním úseku (měřeno po 5km). Pak jsem se na 3km v kopci propadl k 6:28/km, ale průměr na posledních 5km jsem měl rychlejší. Celkově bylo tempo celkem ucházející (na dané možnosti): 5:29/km
I když to tak nevypadá, můžu říct, že mi to lítalo a byl to běh na krev. Přesněji letělo mi to po 15-ti km směrem k zemi a krve nebylo moc. Měl jsem černé brýle a mezi větvemi stromů mě oslnilo slunce. Lehce jsem škrtl podrážkou o malou muldu na jinak pŕehledné, široké a hlavně tvrdé cestě. Pokoušel jsem udržet stabilitu a podařilo se mi udélat ještě 5 kroků. Přitom jsem se pomalu, ale nezadržitelně blížil k zemi. Měl bych klidně čas i na lehké ometení místa přistání. Dopad byl tvrdý. Odřel jsem se minimálně, reflexivně jsem většinu váhy chytil v rukách, ale léčené rameno dalo o sobě vědět. Doktor musel kus jehly v měm kloubu nechat :(. Musím mít prostě vždycky něco extra.
Můj delší výběh, včetně všech vylomenin, se odehrál v rámci 1. ročníku Monackého maratonu. 3:51:33 je můj nejhorší letošní čas v samostatném maratonu. K řadě svých nepřesvědčivých výmluv (byl to jen trénink, nemám naběháno, běhám jen 14 dní skoro od 0, nejsem ještě úplně v pořádku, spadnul jsem, ...) mohu připojit konstatování, že trať patřila k těm náročnějším, jeden 10 km okruh měl mít kolem 200 m převýšení. Cesta neustále měnila směr, sklon i povrch a na trati se nám motali vášnivý houbaři. Souhrnně můj výkon stačil na 12. místo z 35 doběhnuvších + 4. a zároveň poslední v kategorii. Počasí bylo ze začátku příjemné, později moc horké. Celkově převažuje pocit z příjemného běhu v působivě se zbarvujícím podzimním lese.
Po 14-ti dnech běhání od nuly jsem si do tréninku zařadil delśí výběh 30+ respektive 40+. Okolí Monaca byla nejlepší volba. Běžel jsem velmi rovnoměrný positive split od 4:30/km v úvodních 2km k 6:06/km v předposledním úseku (měřeno po 5km). Pak jsem se na 3km v kopci propadl k 6:28/km, ale průměr na posledních 5km jsem měl rychlejší. Celkově bylo tempo celkem ucházející (na dané možnosti): 5:29/km
I když to tak nevypadá, můžu říct, že mi to lítalo a byl to běh na krev. Přesněji letělo mi to po 15-ti km směrem k zemi a krve nebylo moc. Měl jsem černé brýle a mezi větvemi stromů mě oslnilo slunce. Lehce jsem škrtl podrážkou o malou muldu na jinak pŕehledné, široké a hlavně tvrdé cestě. Pokoušel jsem udržet stabilitu a podařilo se mi udélat ještě 5 kroků. Přitom jsem se pomalu, ale nezadržitelně blížil k zemi. Měl bych klidně čas i na lehké ometení místa přistání. Dopad byl tvrdý. Odřel jsem se minimálně, reflexivně jsem většinu váhy chytil v rukách, ale léčené rameno dalo o sobě vědět. Doktor musel kus jehly v měm kloubu nechat :(. Musím mít prostě vždycky něco extra.
Můj delší výběh, včetně všech vylomenin, se odehrál v rámci 1. ročníku Monackého maratonu. 3:51:33 je můj nejhorší letošní čas v samostatném maratonu. K řadě svých nepřesvědčivých výmluv (byl to jen trénink, nemám naběháno, běhám jen 14 dní skoro od 0, nejsem ještě úplně v pořádku, spadnul jsem, ...) mohu připojit konstatování, že trať patřila k těm náročnějším, jeden 10 km okruh měl mít kolem 200 m převýšení. Cesta neustále měnila směr, sklon i povrch a na trati se nám motali vášnivý houbaři. Souhrnně můj výkon stačil na 12. místo z 35 doběhnuvších + 4. a zároveň poslední v kategorii. Počasí bylo ze začátku příjemné, později moc horké. Celkově převažuje pocit z příjemného běhu v působivě se zbarvujícím podzimním lese.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
